O Majora's Mask by se dalo říct, že je „nechtěný zázrak“. Vznikla v šibeničním časovém intervalu jednoho roku (na předchozí Ocarina of Time se pracovalo celé čtyři roky) a aby se to stihlo, bezostyšně recykluje z Ocariny skoro všechno. Link po celou hru používá téměř totožné vybavení, potkává stejné postavy (s jinými jmény), pohybuje se ve velmi povědomě vypadajících lokacích, bojuje se stejnými nepřáteli i se stejnými minibossy... a původního obsahu se stihlo vytvořit velmi málo, například plnohodnotné dungeony Majora obsahuje jen čtyři, tedy ani ne polovinu, co Ocarina. Jako náplast vymysleli inženýři z Nintenda časový limit, který vás provází celou hrou a neustále (částečně) resetuje váš herní progres. Pokud budete chtít hru dohrát na 100%, připravte se tedy na to, že stejný dungeon navštívíte klidně čtyřikrát nebo že budete muset kvůli plynutí času opakovat celé questy znova. Není nazbyt, nějak se ta herní doba natáhnout musí.
A přesto to nějak celé funguje. Dokonce to funguje výborně.
Velkou zásluhu na tom má dějiště hry, svět Termina. Proti optimistické Hyrule působí zlověstně a nepřátelsky, ať už zmíněným časovým limitem, faktem, že k povrchu se blíží měsíc, který hrozí vyhladit vše živé nebo tím, že všichni jeho obyvatelé jsou prostě takoví… divní. Koneckonců se jim nedá divit, když všichni ví, že do tří dnů nejspíš zemřou. Každý se s tím vyrovnává po svém – někdo upadne do deprese, někdo začne panikařit, někdo se blížící se zkázu rozhodne ignorovat. A co je nejhorší, když někomu třeba i pomůžete, čas neúprosně běží a po návratu do prvního dne se vše vrátí do původního stavu. Vaše snažení tak působí značně bezútěšně a depresivně, ale vaše motivace je jasná – zachránit svět jednou pro vždy a s ním všechny ty roztodivné charaktery, které za celou hru důvěrně poznáte a přirostou vám k srdci.
Časový limit na jednu stranu nutí k hraní již viděného obsahu, na druhou stranu ale dovolil vývojářům pro každou postavu vytvořit unikátní trojdenní cyklus. Město Clock Town si tak rušně žije svým vlastním životem, který Link může pozorovat, zaznamenávat do svého deníku a různě do něj zasahovat. Jednotlivé questy jsou spolu překvapivě provázány (záchrana jedné osoby vám může později znemožnit pomoci osobě druhé a podobně) a společně tak vytváří celistvý příběh o posledních dnech jednoho světa.
Skvělý nápad jsou také masky, které získáváte postupem hrou. Link se s nimi například může (se zlověstným bolestivým výkřikem) proměnit v dřevěného Deku, horského Gorona nebo mořského Zoru, čímž získává unikátní schopnosti, využitelné jak v boji, tak při hádankách. Vedle starých známých předmětů z Ocariny tak masky působí jako skvělé osvěžení známé hratelnosti. Ne každá maska má samozřejmě tak mohutné účinky a některé vám akorát odemknou jeden jediný dialog, ale i tak má každá z 24 masek svůj smysl a vlastní příběh, někdy patřičně morbidní.
Dungeony jsou sice pouze čtyři, ale všechny nadprůměrně kvalitní, i díky zmíněným Linkovým alternativním formám. Favoritem většiny hráčů Majora‘s Mask asi nepřekvapivě bude výborný Stone Tower Temple a jeho hrátky s gravitací, ale ani ostatní tři se nemají za co stydět a pokud bychom měli počítat jen kvalitu, Majora nad Ocarinou jasně vede. Snad jen orientace a kamera v Great Bay Temple je občas trochu nešťastná.
Jelikož jsem hrál 3DS remake, nemůžu si na technickou stránku věci stěžovat. Grafika zůstává pěkná, hudba zůstává výborná, ovládání a kamera zůstávají… poněkud kostrbaté, ale za ty dvě hry jsem si už zvykl. Rozhodně to není nic, co by se nedalo překousnout.
Těžko říct, kolik z toho byl záměr a kolik byla z nouze ctnost, ale stejně jako se Linkovi navzdory trojdennímu časovému limitu povedlo zachránit svět, vedoucímu vývoje Eiji Aonumovi se navzdory časovému presu při vývoji povedlo vytvořit výbornou hru. Někdo vám bude tvrdit, že dokonce nejlepší Zeldu. Tím si nejsem jistý, ale určitě se jedná o, v rámci poněkud konzervativní série, nejvýjimečnější hru. Víc takových.
A přesto to nějak celé funguje. Dokonce to funguje výborně.
Velkou zásluhu na tom má dějiště hry, svět Termina. Proti optimistické Hyrule působí zlověstně a nepřátelsky, ať už zmíněným časovým limitem, faktem, že k povrchu se blíží měsíc, který hrozí vyhladit vše živé nebo tím, že všichni jeho obyvatelé jsou prostě takoví… divní. Koneckonců se jim nedá divit, když všichni ví, že do tří dnů nejspíš zemřou. Každý se s tím vyrovnává po svém – někdo upadne do deprese, někdo začne panikařit, někdo se blížící se zkázu rozhodne ignorovat. A co je nejhorší, když někomu třeba i pomůžete, čas neúprosně běží a po návratu do prvního dne se vše vrátí do původního stavu. Vaše snažení tak působí značně bezútěšně a depresivně, ale vaše motivace je jasná – zachránit svět jednou pro vždy a s ním všechny ty roztodivné charaktery, které za celou hru důvěrně poznáte a přirostou vám k srdci.
Časový limit na jednu stranu nutí k hraní již viděného obsahu, na druhou stranu ale dovolil vývojářům pro každou postavu vytvořit unikátní trojdenní cyklus. Město Clock Town si tak rušně žije svým vlastním životem, který Link může pozorovat, zaznamenávat do svého deníku a různě do něj zasahovat. Jednotlivé questy jsou spolu překvapivě provázány (záchrana jedné osoby vám může později znemožnit pomoci osobě druhé a podobně) a společně tak vytváří celistvý příběh o posledních dnech jednoho světa.
Skvělý nápad jsou také masky, které získáváte postupem hrou. Link se s nimi například může (se zlověstným bolestivým výkřikem) proměnit v dřevěného Deku, horského Gorona nebo mořského Zoru, čímž získává unikátní schopnosti, využitelné jak v boji, tak při hádankách. Vedle starých známých předmětů z Ocariny tak masky působí jako skvělé osvěžení známé hratelnosti. Ne každá maska má samozřejmě tak mohutné účinky a některé vám akorát odemknou jeden jediný dialog, ale i tak má každá z 24 masek svůj smysl a vlastní příběh, někdy patřičně morbidní.
Dungeony jsou sice pouze čtyři, ale všechny nadprůměrně kvalitní, i díky zmíněným Linkovým alternativním formám. Favoritem většiny hráčů Majora‘s Mask asi nepřekvapivě bude výborný Stone Tower Temple a jeho hrátky s gravitací, ale ani ostatní tři se nemají za co stydět a pokud bychom měli počítat jen kvalitu, Majora nad Ocarinou jasně vede. Snad jen orientace a kamera v Great Bay Temple je občas trochu nešťastná.
Jelikož jsem hrál 3DS remake, nemůžu si na technickou stránku věci stěžovat. Grafika zůstává pěkná, hudba zůstává výborná, ovládání a kamera zůstávají… poněkud kostrbaté, ale za ty dvě hry jsem si už zvykl. Rozhodně to není nic, co by se nedalo překousnout.
Těžko říct, kolik z toho byl záměr a kolik byla z nouze ctnost, ale stejně jako se Linkovi navzdory trojdennímu časovému limitu povedlo zachránit svět, vedoucímu vývoje Eiji Aonumovi se navzdory časovému presu při vývoji povedlo vytvořit výbornou hru. Někdo vám bude tvrdit, že dokonce nejlepší Zeldu. Tím si nejsem jistý, ale určitě se jedná o, v rámci poněkud konzervativní série, nejvýjimečnější hru. Víc takových.
