Breath of Fire dnes již představuje stařešinku mezi jRPG, však se první vydání pro SNES řadí do roku 1994, ale i přes svůj pokročilý věk mě dokázalo zaujmout a pobavit více než leckteré moderní sterilní kopie alá Pier Solar and the Great Architects. Samotnou náplní se příliš od jiných zástupců žánru neliší, i tady hráč většinu herní doby šmejdí po mapě, ať už ve vsích, všelijakých kobkách či jen tak po loukách a lesích, utkává se v nespočetném množství soubojů s roztodivnými potvorami, zlepšuje své atributy a postupně rozkrývá pozadí příběhu, do něhož byl událostmi uvržen. Tím, co zabraňuje stereotypnosti převzít nad hrou vládu, jsou pestré proměny prostředí a vtipné vedlejší příběhy. Hráč se tak musí dostat ze zajetí snového světa poražením zlé osobnostní složky spícího nešťastníka, část hry se odehrává pod vodou, kde je průvodcem chamtivý rybí společník, jindy zase musí vyřešit problém táhnoucí se z minulosti vedlejších postav a podobně. Podobná proměnlivost hry mi je sympatická, když se k tomu přidá i nepřestřelený počet náhodných soubojů (zdravím Final Fantasy I), hra se mi tak nezvládla vyloženě omrzet a i přes určité slabší pasáže mě vydržela slušně bavit až do konce.