Lord of destruction se má k původnímu Diablu 2, jako datadisk Night of the Raven ke Gothicu 2. V obou případech se jedná o datadisky, které s původní hrou splynuly dokonalou symbiozou a z dnešního pohledu jsou nerozlučitelné. Nechci nikoho urazit ale opravdový přínos docení spíše hráč, který si zkusil pouze základní hru, jinak těžko zhodnotí přínos tohoto datadisku a jakým způsobem posunul smysl vyšších obtížností a hratelnosti multiplayeru.

Diablo 2 bylo vybrušováno více jak deset let a je to dobře. Ale první krok ke kvalitě byl samotný datadisk, protože přinesl nutnost vyšší flexibility. Přinesl runy/runová slova, užití šperků a možnost dvou setů zbraní. Ale nejsou to kosmetické vychytávky, umělé přídavky které mají opodstatnit cenu (jako dnešní móda pěti dlc prodávající lepší bonusové zbraně). Všechny novinky byly vloženy s určitým záměrem, který sice není úplně viditelný na normálu, ale na nightmare a Hell dává smysl.

Nové charaktery, prostředí a Baal jsou fajn, novinky které jsou nejvíc vidět ale i přes jejich povedenost nejsou nejlepší devizou.

Diablo 2 je šílená klikačka, která byla příčinou smrti leckteré myši. Lord of destruction ale poskytuje nový rozsah, kde se plně projeví všechny možnosti a hráče to nutí k neustálému vývoji. Hledání adekvátní výzbroje, budování postavy aby mohl držet krok. Není to další datadisk, který přináší spoustu zbytečných kosmetických přídavku, ale smysluplné rozšíření které určili směr žánru na dalších deset let.