Ještě teď si pamatuji, že jsem z trailerů Bioshock Infinite očekával až běda. Prostě se mi ta hra vizuálně líbila. Případ je to o to více odstrašující, protože v roce 2013 jsem snad ani nevěděl o prvním Bioshocku... (už dohnáno, dvojka v dohlednu). Hru jsem projel dohromady asi 4x a pokaždé jsem si ji mimořádně užil. Ač to dle některých není super duper střílečka, já si ji neskutečně užil a jako bonus se mi zapsala do mého hráčského srdce.
Infinite se s tím moc nemaže, není to sice Doom 2016, kde máte první kill za 10 sekund po spuštění hry, ale do Columbie s Bookerem vystřelíte velmi rychle. Než se dostanete do první akce, máte ideální množství času na prohlédnutí si onoho překrásného města. Kreslenější nádech Bioshock světa mi vždycky imponoval a postavy, leč vzhledem "nereálnější", do prostředí zapadají perfektně. Hra je v tomto směru velmi osobitá a vytýkat jí její (utopický) styl je spíš věc subjektivní, než že by hra samotná vypadala prostě "levně".
Postavy a děj, to jsou nejmocnější zbraně, které zde můžeme najít. Booker, jako zlomený veterán, který se snaží najít dívku a Elizabeth, jako mladá tajemná dívka, která se snaží najít sebe samou. S každou odehranou hodinou se oba charaktery sbližují a vytvářejí a neskutečně skvěle neromantickou dvojici. Skoro jako otec a dcera. Oba se navíc proplétají komplexním příběhem, který se s každou hodinou víc poodkryje a zároveň trochu zahalí. Až do samotného závěru, kdy vám klávesy piana rezonují v těle a vy jen čumíte s pusou dokořán na titulky. Jestli jsem někdy utrousil slzu u hry, bude to Bioshock Infinte. Ano, až tak skvěle se podařilo tvůrcům spojit hráče s postavami a jejich osudem.
Z herního hlediska není moc co vyčíst, ale ani vynachválit. Zbraní je řekl bych tak akorát, s tím že zbraně Vox Populi jsou trochu jiné alternativní modely těch původních. Tahounem zábavy jsou pak vigory, "magické schopnosti", které vám umožní utilizovat souboje dle vlastního přání (a sky-line taky). Útočné vrány, ohnivé granáty, spláchnutí z platformy, pohlcující štít, posednutí turety a další. Stačí si vybrat, jak si budete chtít prorazit cestu k Elizabeth. S bojem se vám navíc spouští akčnější hudba. Mimo boj se pak jedná také o silnou součást celku. Řekl bych, že jako šaty dělají člověk, tak soundtrack dělá hru? :D
Napříč Columbií je možno hledat tajné šifry, otevírat sejfy, vylepšovat štíty, životy, vigory, zbraně. Není to RPG, ale najdete si v tom své. Mimochodem, Elizabeth je nejužitečnější vedlejším charakterem vůbec. Nepřekáží, běhá stejně rychle, nabízí skrz své unikátní schopnosti i unikátní přístup k soubojům, hází lékárny, munici... prostě tu holku miluji (nejspíš jsem se do ní i platonicky zabouchl). Já ani nevím, jestli na hře shledávám zápory... možná složitější děj, ale to není nic, co by vícero dohrání nespravilo. V mém hráčském srdci je Infinte na dělené první příčce s Divokým honem. Je třeba dohrát i Burial at Sea...
Herní výzva 2018 - Tehdy to začalo
Infinite se s tím moc nemaže, není to sice Doom 2016, kde máte první kill za 10 sekund po spuštění hry, ale do Columbie s Bookerem vystřelíte velmi rychle. Než se dostanete do první akce, máte ideální množství času na prohlédnutí si onoho překrásného města. Kreslenější nádech Bioshock světa mi vždycky imponoval a postavy, leč vzhledem "nereálnější", do prostředí zapadají perfektně. Hra je v tomto směru velmi osobitá a vytýkat jí její (utopický) styl je spíš věc subjektivní, než že by hra samotná vypadala prostě "levně".
Postavy a děj, to jsou nejmocnější zbraně, které zde můžeme najít. Booker, jako zlomený veterán, který se snaží najít dívku a Elizabeth, jako mladá tajemná dívka, která se snaží najít sebe samou. S každou odehranou hodinou se oba charaktery sbližují a vytvářejí a neskutečně skvěle neromantickou dvojici. Skoro jako otec a dcera. Oba se navíc proplétají komplexním příběhem, který se s každou hodinou víc poodkryje a zároveň trochu zahalí. Až do samotného závěru, kdy vám klávesy piana rezonují v těle a vy jen čumíte s pusou dokořán na titulky. Jestli jsem někdy utrousil slzu u hry, bude to Bioshock Infinte. Ano, až tak skvěle se podařilo tvůrcům spojit hráče s postavami a jejich osudem.
Z herního hlediska není moc co vyčíst, ale ani vynachválit. Zbraní je řekl bych tak akorát, s tím že zbraně Vox Populi jsou trochu jiné alternativní modely těch původních. Tahounem zábavy jsou pak vigory, "magické schopnosti", které vám umožní utilizovat souboje dle vlastního přání (a sky-line taky). Útočné vrány, ohnivé granáty, spláchnutí z platformy, pohlcující štít, posednutí turety a další. Stačí si vybrat, jak si budete chtít prorazit cestu k Elizabeth. S bojem se vám navíc spouští akčnější hudba. Mimo boj se pak jedná také o silnou součást celku. Řekl bych, že jako šaty dělají člověk, tak soundtrack dělá hru? :D
Napříč Columbií je možno hledat tajné šifry, otevírat sejfy, vylepšovat štíty, životy, vigory, zbraně. Není to RPG, ale najdete si v tom své. Mimochodem, Elizabeth je nejužitečnější vedlejším charakterem vůbec. Nepřekáží, běhá stejně rychle, nabízí skrz své unikátní schopnosti i unikátní přístup k soubojům, hází lékárny, munici... prostě tu holku miluji (nejspíš jsem se do ní i platonicky zabouchl). Já ani nevím, jestli na hře shledávám zápory... možná složitější děj, ale to není nic, co by vícero dohrání nespravilo. V mém hráčském srdci je Infinte na dělené první příčce s Divokým honem. Je třeba dohrát i Burial at Sea...
Herní výzva 2018 - Tehdy to začalo
God of War Ragnarök
Pro: Dynamika mezi hlavními postavami, Elizabeth - nejlepší vedlejší postava vůbec, soundtrack, zábavná akce
Proti: Nemožnost hrát hru vícekrát poprvé