Konečně jsem se dostala k pokračování Zaklínače, kterého jsem si na začátku roku opravdu užila. Bohužel na rozdíl od jedničky, kdy jsem se nemohla dočkat až budu zase moct usednout k PC, jsem se ke dvojce spíše přemlouvala. Ovládání během soubojů i mimo ně mi vůbec nesedlo a to, že jsem měla motion sickness každé dvě hodiny, tomu taky nepřidalo. Přes to všechno jsem se přenesla asi až tak v půlce hry, kdy mě teprve začala opravdu bavit. I přes to, že Geralt měl stále problém se orientovat v bojích, mířit tam kam jsem chtěla, občas odmítal vytasit nebo jen otevřít dveře.
Souboje ve dvojce pro mě byly náročnější, a to hlavně z toho důvodu, že vyžadovali víc než jen klikání. Musela jsem používat skoro všechna znamení, což je pozitivum, protože kromě dvou jsem je v jedničce vůbec nepoužívala. Naopak lektvary mi přišly míň účinné a čtyřikrát se vracet ze šachty, protože Kočka přestala fungovat a Geralt nemohl meditovat, bylo o nervy. Celkově mi přišlo zvláštní to řešení intoxikace a meditace, vůbec jsem nepochopila smysl mít k volbě meditaci, když za celou hru není vůbec potřeba, protože toxiny vyprchají tak jako tak.
V čem se shodují mé pocity ohledně jedničky i dvojky je to, že Zaklínač se na jednu stranu tváří jako vcelku otevřený svět, protože tu jsou možnosti vařit množství lektvarů, sbírat plánky na brnění, účastnit se pěstních soubojů apod. ale bohužel se skoro nic nedá využít a území po kterém se Geralt může ve skutečnosti pohybovat není zrovna obří. Neviditelné stěny, neschopnost skákání nebo plavání to ještě zhoršují. Hru jsem skončila s plným inventářem věcí, které mi k ničemu nebyly a ani jsem je neměla potřebu prodat, protože jsem peníze prostě nepotřebovala. I když je pravda, že tam nějaký posun od jedničky, kde jsem snad ani jednou nevyměnila zbroj ani meče, byl.
Přesto všechno, se mi Zaklínač 2 dost líbil. Geralt má prostě charakter a stejně tak všechny postavy okolo. Není to hrdina, kterého ostatní postaví na podstavec, ale člověk si ho stejně zamiluje. On a Zoltan jsou fakt postavy, jejichž povahu (nebo alespoň hloubku) bych chtěla vidět snad v každé hře. Každý má nějaké povahové rysy, žádné placaté postavy, které splývají všechny v jednu. Příběh celkově je temnější a brutálnější než v jedničce, a to k zaklínači víc sedí. Volby, které musí Geralt učinit, byly míň přímočaré, a člověk o nich musel trochu dumat, než se rozhodl.
Rozhodně nelituju času, který jsem hrou strávila a nemůžu se dočkat, až budu mít vybavení a čas na to si zahrát trojku, protože i kdyby nic jiného, tak Geralt mě prostě baví.
Souboje ve dvojce pro mě byly náročnější, a to hlavně z toho důvodu, že vyžadovali víc než jen klikání. Musela jsem používat skoro všechna znamení, což je pozitivum, protože kromě dvou jsem je v jedničce vůbec nepoužívala. Naopak lektvary mi přišly míň účinné a čtyřikrát se vracet ze šachty, protože Kočka přestala fungovat a Geralt nemohl meditovat, bylo o nervy. Celkově mi přišlo zvláštní to řešení intoxikace a meditace, vůbec jsem nepochopila smysl mít k volbě meditaci, když za celou hru není vůbec potřeba, protože toxiny vyprchají tak jako tak.
V čem se shodují mé pocity ohledně jedničky i dvojky je to, že Zaklínač se na jednu stranu tváří jako vcelku otevřený svět, protože tu jsou možnosti vařit množství lektvarů, sbírat plánky na brnění, účastnit se pěstních soubojů apod. ale bohužel se skoro nic nedá využít a území po kterém se Geralt může ve skutečnosti pohybovat není zrovna obří. Neviditelné stěny, neschopnost skákání nebo plavání to ještě zhoršují. Hru jsem skončila s plným inventářem věcí, které mi k ničemu nebyly a ani jsem je neměla potřebu prodat, protože jsem peníze prostě nepotřebovala. I když je pravda, že tam nějaký posun od jedničky, kde jsem snad ani jednou nevyměnila zbroj ani meče, byl.
Přesto všechno, se mi Zaklínač 2 dost líbil. Geralt má prostě charakter a stejně tak všechny postavy okolo. Není to hrdina, kterého ostatní postaví na podstavec, ale člověk si ho stejně zamiluje. On a Zoltan jsou fakt postavy, jejichž povahu (nebo alespoň hloubku) bych chtěla vidět snad v každé hře. Každý má nějaké povahové rysy, žádné placaté postavy, které splývají všechny v jednu. Příběh celkově je temnější a brutálnější než v jedničce, a to k zaklínači víc sedí. Volby, které musí Geralt učinit, byly míň přímočaré, a člověk o nich musel trochu dumat, než se rozhodl.
Rozhodně nelituju času, který jsem hrou strávila a nemůžu se dočkat, až budu mít vybavení a čas na to si zahrát trojku, protože i kdyby nic jiného, tak Geralt mě prostě baví.
