Zamyslete se, co je podle vás znakem kvalitní počítačové „hry na hrdiny“. Tabulky se statistikami? Záplava questů? Medovina tekoucí proudem? Ženské postavy s naddimenzovaným poprsím? Tohle všechno mnoho současných RPG nabízí, ale nic z toho nedělá dobrou hru. Pudlovo jádro ale dřímá někde jinde, ve zdánlivě banálním detailu – rozhlížení se. Pořádné erpégéčko totiž poznáte ve chvíli, kdy se vám v něm chce rozhlížet. Vylézt na kopec a rozhlédnou se. A když není kopec, tak na nejbližší věž, střechu stodoly, stožár plachetnice, nebo otevřít mapu a kochat se neprobádanými oblastmi, kde možná číhají nepřátelé o dvacet úrovní silnější, ale VY se tam jednou dostanete, to dá rozum. Ale nejde jen o technickou možnost rozhlédnutí se, ať už kamerou v první, nebo třetí osoby, izometricky nebo z ptačí perspektivy. Důležitá je ta chuť a chuť se rozhlížet nevykřeše ani sebelepší engine, když do něj autoři nenasypou poctivý virtuální svět.

Text (mírně upraven): Lukáš Grygar, Level 135, úvod recenze GODS, Lands of Infinity.

Tak a mám za sebou úvod ke komentáři na nejlepší RPG, co jsem kdy hrál, na hru, která se (alespoň v mých očích) blíží k dokonalosti.
Představovat tuhle hru většině čtenářů databáze nemá valného smyslu.
Zaměřím se spíše na to, co mi během těch 235 hodin hraní utkvělo v paměti a na co budu vzpomínat málem i na smrtelné posteli.
Jako zlomový okamžik hodnotím hardcore mod, který mně naprosto uchvátil a přinutil mně opustit rozehranou hru. Vynechání rychlocestování (byť skvěle zpracovaném ala Fallout) a vyhození kompasu se z jízdy na koni stal neuvěřitelný zážitek, včetně toho, že jsem si musel dávat pozor na větve visící nebezpečně nízko.
Negativní perky typu náměsíčnost zajímavě ozvláštňují hru: pamatuji, jak jsem se poprvé probudil na nejbližším hnojišti..

Souboje jsou výzvou, připouštím, že jsem se za celou dobu nenaučil pořádně bojovat s mečem a tak jsem souboje s těžkými soupeři absolvoval hluboce zabořený do křesla, s křečovitým držením gamepadu a s modlitbou na rtech za každý vypuštěný šíp.
Odemykání truhel, alchymie ani okrádání mně zrovna dvakrát nechytilo za srdce, ale budiž.
KC:D je jedna z mála her, kdy jsem četl všechny texty a byl nadšený ze sledování dlouhých ingame videí (zejména, když jsem před 14 dny koupil 65 palcovou TV). Jde vidět, že se autoři naplno věnovali uvěřitelnému hernímu světu v době předhusitské, jeho zákonitostí, vztahům mezi postavami, humoru.
Přítomen cit pro detail, včetně dodržení pravidel středověké architektury.
Možnost číst knihy v kadibudce s výhledem na Talmberk – kde jinde tohle zažijete?
Nadšen jsem byl z pohledu první osoby, a když jsem zjistil, že lze trhat „obyčejné“ pampelišky – málem jsem z toho měl orgasmus. Několikrát jsem se přistihl, že jsem cestou z práce sledoval příkopy, zda v nich neroste šalvěj.
První datadisk hodnotím shovívavě, byť zakomponování datadisku do hlavního příběhu mi přijde lehce kostrbaté. Například jsem očekával jsem větší roli v řešení „uprchlické otázky“. Nebo zapojení se do válečného zásobování (ke konci hry, kdy jsem pro vojsko měl zajistit jídlo, pivo a podobně) tak jsem ve „vlastní“ vesnici nepochodil.
Občas jsem se sice někde zasekl (technické problémy nebo moje osobní tupost), ale nejednalo se o nic co bych s vaší pomocí nevyřešil.
Po technické stránce. Hraji na XOXu a doskakování textur neřeším, za mně se z KC:D stala „launchovou hrou“ pro novou konzoli.