Ace Combat je pilotní power fantasy, která dosáhla nejvyššího levelu s Ace Combat 5: The Unsung War. Díl dokreslující události zničující Belkanské války nakousnuté v předchozím díle tak měl co dorovnávat. Ale Belkan War je spíš krok zpět.
Zatímco v pětce sundáváte z oblohy vesmírný letoun s laserovým dělem, válčíte proti jiným leteckým esům v úzkém kaňonu, potápíte monstrózní nukleární ponorky a prolétáte tunely podzemního raketového komplexu, Belkan War se drží víc při zemi. „Death Star sekvence“ si pořád užijete a finální dogfight je doslova rytířským kláním, jinak ale většina misí přišla o nápaditost a rychle se začala slévat dohromady. Děj se po „kojimovském“ blockbusteru zase trochu uskromnil, ale do takové míry, že si válka probíhá na pozadí a v cutscénách vás akorát parta herců uctívá jako leteckého boha. Dřív to alespoň zvládali do vysílačky během misí.
Jako arkáda lehce okořeněná prvky simulátoru je ale Belkan War stále výtečné a počet stíhaček je pořád… všechny. Nový „Ace Style“ systém má jen titěrnou roli, pokud neplánujete hru projít víckrát. Podle toho, kolik zničíte neutrálních cílů (civilní objekty, vyřazená letadla) vás akorát šoupne do jedné kategorie, a nakonec odemkne jednu ze tří nejlepších stíhaček. A jako naschvál, pokud chcete libový Berkut, musíte balancovat na pomezí mezi hrdinou a renegátem.
Prvotřídní soundtracky jsou značkou celé série (dokonce i zpackaného spin-offu Assault Horizon) a dokud Keiki Kobayashi nepadne vysílením, těžko se na tom něco změní. Z Belkan War jednoznačně vyčnívá Zero, ale zbytek relativně drží krok s ostatními díly. Jinak hra běží naprosto perfektně v PCSX2 a v trojnásobně upscalovaném rozlišení vypadá na hru z PS2 velice dobře.
Za nejlepšími díly série sice Belkan War zaostává, ale v rámci přípravy na sedmičku určitě není škoda těch 5 hodin obětovat.
Zatímco v pětce sundáváte z oblohy vesmírný letoun s laserovým dělem, válčíte proti jiným leteckým esům v úzkém kaňonu, potápíte monstrózní nukleární ponorky a prolétáte tunely podzemního raketového komplexu, Belkan War se drží víc při zemi. „Death Star sekvence“ si pořád užijete a finální dogfight je doslova rytířským kláním, jinak ale většina misí přišla o nápaditost a rychle se začala slévat dohromady. Děj se po „kojimovském“ blockbusteru zase trochu uskromnil, ale do takové míry, že si válka probíhá na pozadí a v cutscénách vás akorát parta herců uctívá jako leteckého boha. Dřív to alespoň zvládali do vysílačky během misí.
Jako arkáda lehce okořeněná prvky simulátoru je ale Belkan War stále výtečné a počet stíhaček je pořád… všechny. Nový „Ace Style“ systém má jen titěrnou roli, pokud neplánujete hru projít víckrát. Podle toho, kolik zničíte neutrálních cílů (civilní objekty, vyřazená letadla) vás akorát šoupne do jedné kategorie, a nakonec odemkne jednu ze tří nejlepších stíhaček. A jako naschvál, pokud chcete libový Berkut, musíte balancovat na pomezí mezi hrdinou a renegátem.
Prvotřídní soundtracky jsou značkou celé série (dokonce i zpackaného spin-offu Assault Horizon) a dokud Keiki Kobayashi nepadne vysílením, těžko se na tom něco změní. Z Belkan War jednoznačně vyčnívá Zero, ale zbytek relativně drží krok s ostatními díly. Jinak hra běží naprosto perfektně v PCSX2 a v trojnásobně upscalovaném rozlišení vypadá na hru z PS2 velice dobře.
Za nejlepšími díly série sice Belkan War zaostává, ale v rámci přípravy na sedmičku určitě není škoda těch 5 hodin obětovat.
Heroes of Might and Magic III: The Shadow of Death
Pro: gameplay, finální boss, soundtrack, počet letadel
Proti: příběh, řada generických misí