Transistor je krásnej.

Tým, jehož první hrou byl můj oblíbenej Bastion, pohnul s celým konceptem a ačkoliv ve vizuálu by se daly hledat podobnosti (krásný kreslený prostředí, izometrickej pohled), v bojové části už jich tolik není, protože zatímco Bastion byl ryze akční záležitost spoléhající na Vaše reflexy, Transistor se řadí spíše k taktickým akcím. Během boje (což je vlastně jediná pořádná herní mechanika) můžete hru pauzovat a plánovat akce, které má postava následně provést. Ale i když jsou boje a kombinace schopností zajímavé, neměl jsem z úspěšného pokoření nepřátel nikdy takový pocit zadostiučinění jako v případě prvotiny Supergiant Games. Na druhou stranu vzhledem k celkové délce hry a množství schopností a jejich kombinací (hra Vás navíc lehce popostrkuje, abyste aktivní schopnosti měnili a nespoléhali se na jedinou kombinaci tím, že využíváním různých schopností v různých slotech odkrýváte další kousky příběhového pozadí) mě boje nestihli začít nudit.

Hodně tomu samozřejmě pomáhají i další aspekty hry, protože jak jsem psal na začátku, Transistor je krásnej. Prostředí hry vypadá úžasně, i ten relativně snadný příběh mě bavil (hlavní postava zpěvačky, co ztratila hlas, mi přišla skvěle podaná) a hudba od Darrena Korba je stejně jako v případě Bastionu nádherná. A ačkoliv jsem neměl chuť pouštět se po konci do New Game+, určitě můžu hru doporučit.