Uff,

zkoušel jsem tuhle hru dohrát dvakrát a já to prostě nedávám. Vím, co mám dělat i si myslím, že mi celkem jde orientace a tak, jenomže asi žádná jiná hra mě neděsí tak moc. Já to prostě nejsem schopen hrát. A beru to jako klad i zápor zároveň. Když koukám na nějaký filmový horor, tak jsem hrdina. Ale hororové hry, kdy já jsem ten aktér a kdy na mě záleží, zda uspěji či ne, to je pro mě zcela odlišná disciplína.

Ta hra umí být frustrující, když se něco nedaří a člověk musí dělat znovu a znovu tentýž úkol, ale lépe. Já s tímhle ale nemám žádný problém a jsem na to zvyklý celý život, kdy například při hraní na hudební nástroj je podobný princip základem. Podobně jako některé obtížné hry. V momentě, kdy ale každý neúspěšný pokus končí tepem okolo 200 úderů za minutu a i předtím je tělo vyplněné nevyužitým adrenalinem až po okraj, mám skutečně obavu o své zdraví.

A i když třeba hry jako Alien Isolation nebo Alan Wake mě docela dost děsily, pořád jsem to byl schopen vcelku normálně hrát, o Doomu 3 ani nemluvě. Jenže tohle je jiné, úplně jiné.

Je tu několik faktorů;

1) naprosto nehostinné prostředí. I ten Alien Isolation byl pro mě vlastně mnohem přátelštější prostředí, ve kterém se dalo snadno orientovat a viděl jsem vždy, co potřebuju.

2) nemožnost ukládat kdy chci. To je klíčová věc. Ve chvíli, kdy ujdu celkem dálku a nikde žádný papír či stan k uložení hry a já ten dlouhý úsek fakt nechci absolvovat znova, to jsou prostě strašné nervy.

3) nulová možnost obrany, krom útěku či schování se.

4) možná to tak není, ale aspoň mám ten pocit, že je tu naprosté minimum míst, kde se můžu cítit opravdu bezpečně a vydechnout si. Ve všech jiných hororových hrách jsou prostě celkem často nějaké safehousy, kde se můžu uklidnit. Tady je sice stan, ale je jich tu asi pět. A to je ta mapa velká jak tur domácí.

5) samotné ztvárnění a realizace hrozby. Způsob jakým funguje dynamická hudba, ztemňování grafiky, bláznění kompasu, samotná podoba hrozby, u které jsem si nebyl schopen zvyknout na to, jak vypadá a jakým způsobem pořádně funguje. Tím pádem se mi nedařilo obrnit se a jaksi si na hrozbu zvyknout a otupit své smysly, jak se mi to často daří v jiných hororových hrách.

6) faktor jakože podle reálné události, který celou hustou atmosféru ještě umocňuje.

7) tajemnost a absolutní osamělost. Kritizovaný fakt, že je příběh jen v náznacích a tak podobně, je dle mého kladem, který pomáhá v budování napětí.

8) osobní faktor toho, že je to vlastně teprve několikátá hra a první horor, který jsem hrál přes projektor, čili bylo pohlcení asi mnohem větší, než kdybych to hrál na 20 palcovém monitoru.

Body číslo 2-5 považuji za klíčové a kdyby jediný z nich chyběl nebo byl jinak, asi bych hrál v klidu dál. Ty ostatní body jen dokončují dílo zkázy.

Nesouhlasím tedy s tím, že by tohle byla špatná hra. Někdo říká, že hrozba není příliš velkou hrozbou a že je to prostě walking simulátor. Závidím těm lidem, kteří dokáží mít takovou estetickou distanci. Ta hra je minimalistická, ale je zcela pohlcující, vypadá skvěle, je příběhově přitažlivá, nervydrásající, frustrující, nicnedarující a nejsem ji schopen hrát déle, než hodinu a asi jí vzdávám, což se snažím nikdy nedělat a dokoukám to na youtube, kde budu za hrdinu podobně jako u těch hororových filmů. Protože proč, protože nebudu tím aktérem a budu koukat na to, jak umírá někdo jiný.

Hodnotil jsem 60% jako ryze osobní hodnocení za to, že jsem si hru asi tolik neužil, ale zvedám ho, protože mi došlo, že jsem si jí užil asi až moc. Navíc si to Kholat prostě zaslouží za to, že nademnou vyhrál a že mi způsobil velmi ojedinělý zážitek.