Phoenix Wright podruhé. Čtyři případy jsou dle mého názoru tak akorát, pátý přidaný do DS reedice prvního dílu byl už příliš natahovaný (a to foukání do mikrofonu bych už si taky odpustil. Dvojka to naštěstí vypustila).

Rovněžtak mě potěšilo zkrácení případů ze tří herních dnů na dva. Neustálé vracení se na místo činu mi přišlo otravné, na sérii oceňuji především slovní přestřelky v soudní síni.

Případy jsou i tentokrát neuvěřitelně zamotané: během prvního ztratí Phoenix Wright těsně před prelicenim paměť (celý první případ slouží jako tutoriál) a ta se mu vrátí až po jeho zdolání. Druhý případ dá nahlédnout do tajů rodiny Fey, třetí se odehrává v cirkuse (jak je nemám rád, provedení této vraždy bledne před vším, co jsem v rámci jakékoli detektivky kdy zažil). Poslední případ je především hra o čas, která pokládá otázku, co to vlastně znamená být dobrým obhájcem.

Nakonec bych ještě vyzdvihl novou postavu, Francisku von Karma. Nejen, že je na válečné stezce kvůli tomu, co se v prvním díle stalo jejímu otci. Franciska totiž neudělá krok bez svého biče a nebojí se ho použít na svědky nebo protistranu, sem tam nějakou ránu slízne i sám soudce...

(Herní výzva 2018: nejen PC je člověk živ)