Brothers: A Tale of Two Sons je skvělá hra ze tří důvodů, z nichž ten třetí, nejdůležitější, posunul hru z kolonky dobrá na nezapomenutelná.

1) Severská pohádková atmosféra

Je kouzelná. Podílí se na ní jak krásný vizuál, tak éterická hudba. Tohle je dosti vzdálené běžné západní produkci. Žádný Disney. Mnohem více to připomíná naše slovanské báje a pověsti, které umí být někdy dost drsné. Ne náhodou mě při poslechu soundtracku napadal polský Witcher. Díky tomuto budou vaše vjemy konstantně zaplaveny příjemnými pocity z originálního světa, kde by člověk chtěl strávit ještě pár okamžiku navíc.

2) Ovládání, mechaniky a gameplay

Gameplay se na první pohled nemusí zdát jako kdovíjaký zázrak. Samotnému nápadu ale nelze upřít originalita. Donutit mozek ovládat dva charaktery současně je ze začátku výzva. Je hezké vidět, jak se postupem času člověk zlepšuje. Jak mu přestávají dělat problémy složitější manévry a bratři se mu do sebe zamotávají mnohem méně. Přestože u každého z bratrů ovládáte pouze pohyb a jednu akční klávesu, i tak vývojáři vymysleli herní situace, že budete mít pocit, že se vaše prsty zacuckují.
Ve hře není žádný vyloženě zásekový rébus, vše plyne velice hezky a přirozeně. Přesto je po herním světě rozprostřeno několik tajnůstek a celkově je svět docela hravý, co se týče responsibility, takže zkoušet, jak každý z bratrů zareaguje na různou věc, je součást zážitku.

3) Plné využití hry jako média a vytváření emocí za hranicí pasivního sledování cutscén

Psal jsem to o recenzi dříve u Tomb Raidera. Emoce u hráče nejde jednoduše vytvořit zabitím jedné některé z postav nebo nekonečnými výbuchy všeho možného. Tak jednoduché to (naštěstí) není. Pokud film jako pasivní médium chce smrtí nějaké postavy vyvolat smutné emoce, musí vás nejdříve donutit k dané postavě přilnout. U her platí víceméně to stejné. To je jedna strana mince a spoustě her se toto daří.
Hra je ale interaktivní médium. To jí dává mnohem větší možnosti, než sledováním stříbrného plátna budete kdy schopni dosáhnout. A tenhle aspekt je trestuhodně nevyužíván.
A tvůrcům ze Starbreeze Studios AB se toto povedlo na výbornou.

Brothers: A Tale of Two Sons je svým způsobem zákeřná hra. Od první minuty ve vás skrze herní mechaniku ovládání bratrů tvoří jisté pouto a návyky. Každá sekunda je podvědomý boj udržet trasu bratrů tam, kde chcete. Jakákoliv akce znamená stisknutí jednoho či druhého tlačítka, dle bratra, který jí má vykonat. Po několika hodinách hraní, si mozek vytvoří pevné asociace.

Takhle část se bohužel neobejde bez spoilerů. Proto kdokoliv hru nehrál, v žádném případě nečtěte dále.

V pozdější části starší z bratrů zahyne. To je samo o sobě smutná věc. Zemře při snaze najít lék pro svého otce. Postava, která vás celou hru doprovází, která je polovina vašeho zážitku a vašeho vstupu. Starší bratr, který vás celou hru chránil.
Sledujete cut-scénu, kde mladší z bratrů hloubí hrob, aby mohl pochovat toho staršího. A v ten moment, vám hra předá ovládání zpět. Koukat pasivně, jak jeden bratr pohřbívá druhého, je jedna věc. Nutnost vzít ovladač a vlastnoručně svým malým tělíčkem odtáhnout svého bratra do vyhloubené díry je zážitek zcela odlišný.
Každá hromádka hlíny, kterou musíte přikrýt bratrovo tělo, je víc, než pouhé zmáčknutí tlačítka. Pokaždé se ptáte, jestli se tohle opravdu děje, jestli nemůžete udělat něco jiného, jak se to dá zvrátit. Nemůžete. Právě pohřbíváte vlastního bratra a nehezky to bolí.

Nejsilnější moment však nastává ve chvíli, kde vrátíte pomocí sovího glyfa zpět do své domoviny. Nad vesnicí zuří bouře a vy se cítíte stísněně a sami. Tenhle fakt vám může hra předložit pasivně dvaceti způsoby. Nic se však nevyrovná tomu, když pohybem páčky rozchodíte mladšího bratra. Po několika hodinách s dvěma bratry, po několika hodinách používání dvou páček, fyzicky cítíte, jak je to nepřirozené, jak je to špatně. Dokud to člověk nezažije, neuvědomí si, jak jsou ty dvě věci silně propojené a jak silný dopad na hráče odebrání druhé páčky má. Objevují se první slzy a snaha mluvit na televizi.

Mladší bratr přistoupí k řece. Kvůli traumatu ze smrti své matky nikdy neplaval sám, vždy se držel zad svého staršího bratra a vy to víte. Sledujete jeho kroky s tím, že mu nechcete ublížit. Snažíte se ho popohnat, verbálně mu dodat odvahu. Strach mladšího bratra je však příliš velký, nedokáže začít plavat. Zkusíte to ještě jednou, podruhé. Je vám líto, ho takto trápit. Na svůj věk prokázal neuvěřitelné množství odvahy a zažil bolest a ztrátu, kterou si nezaslouží.

Rozhodnete se dál ho netrápit a chvíli jen tak koukáte na rozbouřenou řeku a beznaděj. Mladší bratr stojí po pás ve vodě a čeká, na vaše rozhodnutí.
Po těch všech hodinách, to přijde zcela přirozeně. Zmáčknete akční tlačítko staršího bratra … a propuknete v pláč. Nejemotivnější zmáčknutí tlačítka v herní historii. Ještě jednou, téměř naposledy, uslyšíte svého staršího bratra, jak vám dodává odvahu. Pomocí tlačítka, o kterém jste věděli, že nemůže fungovat a přesto ho zmáčkli. Protože jste věřili.
Mladší se pouští do rozbouřených vln a odplouvá tak svému dětství. Tahle mechanika se pak ještě dvakrát zopakuje na situacích, které byly vaše vůbec první interakce ve hře. Situace, které šlo dříve zvládnout pouze ve dvou, nyní zvládne malý bratr sám. Dospěl.
Tohle vše by nebylo možné pomocí pasivního vyprávění.

Můžete namítat, že je hra docela krátká, že nemá těžší rébusy, že by vizuál mohl být technicky lepší, ale to potom vůbec nechápete, o čem hry a umění obecně jsou. Nejsou o tom splnit nějaké současné metriky, zaškrtnout si políčko „mít ve hře alespoň 10 zbraní“. Jsou o tom, přinést hráči zážitek a hodnoty. Pomocí jakých nástrojů to udělají, je na nich. A Brothers: A Tale of Two Sons, je opravdová balada o bratřích, na kterou nezapomenete.