Ke hraní Layers of Fear jsem přistoupil poctivě, jako ke každé další hře. To znamená hraní za uplné tmy, prostorový zvuk, sám v místnosti, v mém případě celém bytě. Hře pak nekladete žádné překážky v tom, aby vás kompletně pohltila. A to je u Layers of Fear dvousečná zbraň. Cítit silnou atmosféru je skvělá věc, ale měnit si spodky, křičet ve tři ráno a ujišťovat se, že to píchnutí po celém těle nebyl infarkt, jsou zážitky ze zcela jiného soudku.

Do poloviny hry pro mě bylo hraní ztělesněním noční můry. Což myslím v dobrém. Zda je dobrovolné mučení se konstantním strachem zcela duševně zdravé, je otázka na jindy. Byť by se daly určité aspekty vyvolání strachu považovat za laciné, většina způsobů, kterým tvůrci vytváří hororovou atmosféru, jsou jednoduše bravurně ujeté a zvrhlé. Jako by vám vlezli do mozku a snažili se hrát si s vašimi vnitřními démony.

Tohle jsem dokázal snášet několik hodin. S pauzami. Během více dnů. Uznal jsem, že ta hra dokáže k smrti vyděsit skvěle, ale jestli ji chci dohrát a zachovat si trošku toho duševního zdraví, musím změnit přístup. Zbytek jsem stále hrál v noci, za plné tmy, sám a s prostorovým zvukem, ale vědomě jsem si přeprogramoval smýšlení a vytáhl se z dění v obrazovce do pozice nezaujatého diváka, který pouze sleduje obrazovku a nic mu nemůže ublížit. Takové trošku mentální cvičení, ne každému asi bude fungovat.

Díky tomu jsem byl schopen hru dohrát a ocenit její kvality čistě z analytického hlediska, beze strachu sledovat ty pitoreskní výjevy a žasnout. A že je co chválit. Layers of Fear je exkurze to pomatené mysli umělce, kde nemůžete věřit naprosto ničemu.

Na pozadí toho strachu nelze přehlédnout nádhernou atmosféru dobového domu začátku 20 století. Útulné dřevěné obložení nabourávají všudypřítomné obrazy, které své znepokojení ve skutečnosti čerpají z reálného světa. Další desítky drobných detailů realizovaných v krásné grafice doplňují celkový feeling procházení se v minulosti.

Kde hra exceluje ve vytváření atmosféry, ovšem selhává v podání příběhu. Což je škoda, protože námět je atraktivní a trestuhodně nevyužití. Ani DLC, které se zaměřuje prakticky jen na prozkoumání příběhu z jiné perspektivy a atmosféru dává na druhou kolej, toho zas tolik moc neodhalí. Byť celou dějovou linku známe, zpracována je až moc stroze.

Stejné výtky se dají směřovat na ovlivnění příběhu, který můžete zakončit jedním ze tří konců. Jak v hlavní hře tak v DLC. Byť v DLC je to mnohem jasnější, v hlavní hře budete činit rozhodnutí a ani o tom nebudete vědět. Některé herní mechaniky jsou tak nejasné a fádní, že jako hráč nemáte šanci vědět, že právě něco ovlivňujete a popřípadě jakým směrem. Někdy se hra dostane do takového chaotického kolotoče, že ani netušíte, zda máme vůbec možnost volby, nebo vás hra tahá za fusakli.

To jsou bohužel prvky, které nedokáží hru dostat z kolonky skvělé atmosferické jednohubky někam výše, kde by vám hra předala něco více.