Při hraní Vampýra se u mě střídala netrpělivost na hranici nudy s občasnými záblesky zájmu o to, co se dozvím dál. Za hlavní problém této hry považuji její nekonzistentnost v tom, co vám chce vlastně nabídnout. Boje jsou až neuvěřitelně repetitivní a snadné, a to i při hraní „hodného“ Jonathana (jen co se trochu rozkouká někdy kolem druhé kapitoly). Jedinou výzvu představovali zmutovaná Doris Fletcher a McCullum hrající si se světlem, což pro mě zároveň byly i dva nejzajímavější a nejzábavnější boss fighty. Při hraní zlého Jonathana jsou pak souboje ke konci, kdy mi na levelu 50 v podstatě stačilo stisknout L2+R2 a bylo vystaráno, vyloženě směšné, ba až zbytečné.

Prozkoumávání okolí je taky takové … nijaké – atmosféra poválečného Londýna zamořeného epidemií chřipky a vampýrismu je sice vykreslena pěkně, ale prostředí je za prvé koridorovité, za druhé ohraničené nespočtem zamknutých dveří, které si musíte odemknout z druhé strany, a za třetí velmi skromné co do velikosti a proměnlivosti. A ano, Vampyr se přidává do nekonečné řady her, kde dříve nebo později musíte prolézat kanalizaci a otáčením kohoutů výpustí si zpřístupňovat cestu. Pro mě už je to takové deja-vu, že se v momentě, kdy pod nohama mojí postavy začnou cachtat splašky ve stoce pod městem, vracím do vzpomínek na první RPG, které jsem kdy hrála … Nicméně – zpět k Vampýrovi – explorace zde spočívá v monotónním proklikávání všech popelnic, skříní a truhel, které vám přijdou do cesty. Dokumenty, které sesbíráte, se ale alespoň čtou dobře a pěkně vám poskládají vysvětlení hlavního příběhu ještě dřív, než si ho odehrajete.

Opravdu silnou stránkou Vampýra jsou všechny vedlejší postavy (a že jich je) a poctivě namluvené dlouhé dialogy, které vám nabízí a které můžete postupně s pomocí odhalených hintů dále rozvětvovat. Všichni ti obyvatelé East Endu, West Endu, Doků a okolí nemocnice a povídání s nimi o jejich touhách a trápeních totiž představuje jádro celé hry a to nejlepší, co může nabídnout. Setkáte se s opilci, zločinci, sufražetkou, gurmánem, sériovým vrahem, ztracenou dcerou, týranou dcerou, válečným invalidou, afroamerickým novinářem, šíleným kazatelem, rumunskou prostitutkou, ublíženou social justice warriorkou, nepochopeným básníkem, sirotkem – bezdomovcem a taktéž řadou více či méně profesionálních lékařů a zdravotních sester … a to je jen začátek. Pokud si totiž dali tvůrci Vampýra na něčem opravdu záležet, tak jsou to právě tyhle opravdu širokospektrální vedlejší postavy a jejich pohnuté osudy. Otázkou zůstává: co z toho? Mojí jedinou odpovědí po dohrání hry jak za hodného, tak ze zlého Dr. Reida je, že nic. Všechny ty nekonečné rozhovory jsou samoúčelné – takže pokud vás baví (mě ve chvíli, kdy mi došlo, že právě v těchto rozhovorech hra spočívá, bavit začaly), tak si je užijte. Pokud ne, nemá v postatě smysl Vampýra hrát.

Je sice pravda, že tyto vedlejší postavy mají určitý přesah do hlavního příběhu (můžete jim buď pomoct nebo je vysát – nebo jim pomoct a pak je vysát) a jejich přežití a zdravotní stav podmiňují budoucnost celé čtvrti, do které patří. Nicméně Jonathanova role v hlavní dějové lince je předem daná a vy s ní nijak hýbat nemůžete, pouze ovlivnit počet lidí, které při jejím procházení zabije. Ať už jste krvelačná příšera nebo sebezpytující hříšník, tak vás čeká ta samá cesta a ten samý konec – zachráníte Londýn před upíří epidemií (a to i v případě, že jste ho předtím systematicky ničili). Jediný rozdíl, který zvolený přístup zabíjení/nezabíjení zapříčíní, spočívá ve vyústění taktéž pevně zakomponovaného romantického příběhu Jonathana a starobylé upírky Lady Ashbury (když ji najednou začal Jonathan oslovovat drahá a trousit komentáře o tom, že jde o lásku jeho (posmrtého) života, došlo mi, že zde na výběr asi taky nebude.)

Hlavní příběh je poměrně zajímavý, plný odkazů na tehdejší medicínu a provázání s britskou historií a mytologií, ale s výjimkou Lady Ashbury neovlivnitelný. Příběh je to sice hezký, pěkně provázaný, i morálně provokující (celou smrtící epidemii způsobil neškodně působící lékař/upírolog amatér), ale v kontextu hry a toho, co se v ní děje, bohužel tak nějak nesmyslný. Hodný pan doktor Jonathan, který se před Elizabeth chvástá tím, že od vysátí své sestry nikomu nezkřivil ani vlásek, má totiž ve skutečnosti na kontě desítky krvelačných vražd lidí – strážců, které zabije při svých toulkách Londýnem a kteří se přece snažili o to samé, co on: uchránit obyvatele před upíry. Pokud má být nejsilnější stránkou hry právě příběh (protože boj ani objevování to rozhodně nejsou), tak se jedná o poměrně kritické nedotažení... Poslední kapitoly hry jsou v tomto vůbec takové neúplné, neuzavřené, jako by autorům už došel dech (Například: můžete se rozhodnout, zda nechat McCulluma naživu nebo z něj „za trest“ udělat upíra - vypadalo by to, že to bude mít nějaký efekt na vaše další setkání s ním – ale ne, tak jako tak vám se stejným dialogem dá to, co chcete a ve hře už se neukáže. Obdobná situace se opakuje i s vůdcem Ascalonu. Ve finále je tak nějak jedno, zda sympatizujete s upíry, jejich lovci nebo jejich obdivovateli, což ve hře, kde je vaším úkolem vybrat si svou cestu, působí dosti zvláštně).

Zkrátka – potenciál být skvělou hrou ve Vampýrovi je. Jenom bohužel nebyl ve všech směrech dotažen a využit. Pořád je to ale pěkné konverzační RPG s občasným zajímavým boss fightem a ještě občasnějším překvapivým dějovým zvratem.