Prvotina francouzského studia vyniká především úchvatným audiovizuálním zpracováním. I pět let po vydání vypadá fantasticky nejen grafika, ale i design a architektura jednotlivých úrovní. Futuristická Paříž roku 2084 zkrátka dokáže učarovat. Hra se bohužel neodehrává v otevřenějším světě, nýbrž se jedná o běžnou koridorovku, kde se nemáte jak ztratit. Žánrově by se Remember Me dalo zařadit mezi rubačky s prvky platformingu a velkým důrazem na příběh.

Klasickou hratelnost se vývojáři snažili obohatit tzv. remixováním vzpomínek, kdy někomu důležitému vlezete do hlavy a přímo upravujete vzpomíky na nějakou zásadní událost v životě daného člověka. Na papíře to zní skvěle, k takovému průniku do cizí hlavy však dojde jen čtyřikrát za celou hru. Prvek samotný ani není moc zábavný, protože proměnných je v každé takové vzpomínce jen pár.

Hlavní hrdinka se jmenuje Nilin a hned na začátku jí zlá korporace sebere veškeré vzpomínky, takže motivace je jasná. Korporaci položit na lopatky a vzpomínky si vzít zpátky. K tomu nám pomůže Edge, přítel na telefonu. Už po půl hodině mi bylo jasné, že bude hlavním záporákem. Vyprávění hodně sází na animace a vůbec pasáže, kde přímo nehrajete a jen se díváte.

Je tu hodně cítit, že Remember Me mělo ambice stát se něčím větším, ale k naplnění původní vize autorů (hra v otevřeném světě) bohužel nedošlo a vlažné přijetí herní obcí Dontnodu málem srazilo vaz.