Druhý díl restartované série se nadmíru povedl. Jsem cíťa a v předchozím díle jsem s mladičkou Larou celkem trpěl (každá nepozorná smrt píchla u srdce), takže jsem rád, že v pokračování dostala ostřejší lokty a už není ze všeho tak vykulená. Mladá vykradačka starodávných hrobek samozřejmě dostává co proto i tady a když chuděra v jarním ošacením musí naleznouti úkrytu v sibiřské vánici, už už bych jí posílal epesní kožich Leoše Mareše, co jsem mu před lety čórl z Ferrary.

Příběhem se hra ničím nevymyká klasice předchozích dílů. Prastarý božský zdroj se má dostat do nepovolaných rukou Trinity - potřeba ovládnout svět pochopitelně nechybí. Mladá pohledná archeoložka musí těmto rejdům zatnout tipec a současně identifikovat své vlastní kostlivce ve skříni.

Tím se dostávám k samotnému hraní. Prostředí, kde se hra odehrává, nabízí variabilitu zasněženého mrazivého Ruska (s krvelačnými vlky, pumami a medvědy), pískem a atmosférou zavátou Sýrii či geotermální údolí s partizánskou frakcí, odbojnou proti všem nezvaným hostům. V počátku Lara není žádný ultimátní asasín a zkušenostní body harvestuje za likvidaci nepřátel, splnění hlavních či vedlejších questů, lovu nebohých zvířátek a za vyřešení chytře pojatých puzzlů v podobě hrobek. Možná jsem ujetý, ale bavilo mě plánovat z dálky útok jen s pomocí luku, nože a cepínů. Prokousávat se parkurovým stylem krajinou a nic nečekající nepřátele, ale i tupou faunu, likvidovat pro vylepšování vlastního vybavení. Hledat a sbírat všechno možné, jen pro ten pocit, pro magické percentuální vyjádření s hodnotou 100.

Technicky je hra zvládnuta fantasticky, ať už jde o hudební a zvukový projev, vyhlídky pro čiré kochání se a čekání na dokonalý screeshot v zlatém řezu, nebo chování zvířat a nepřátel (tady přeci jen občas nelogické). A když už jsem u jasných pozitiv, nesmím opomenout ani dabing nebo bezvadně béčkově vyvedený příběh.