Najít způsob, jak popsat Gone Home, a přitom ji dopředu nezkazit těm, kteří ji nehráli, je zatraceně těžké. Přesto se o to pokusím. Toto dílko bylo ve své době velice kontroverzní. Kritici se rozplývali nad intelektuálními hodnotami, zatímco hráči se vztekali nad krátkou herní dobou a herními principy, případně byli rovnou pohoršeni z rozuzlení příběhu, který rozepíši do spoileru.
Katie pomocí novinových útržků a ruzných deníků rozkrývá mnohá tajemnství své rodiny. Například nalezne spoustu náznaků, že její sestra je v lesbickém vztahu se svou spolužačkou, že její otec byl zneužíván jeho strýcem, nebo že rodičům manželství docela skřípe, ale snaží se to dát znovu dohromady. Přičemž se tu absolutně nenachází paranormální jevy a lekačky, za což hra také od mnoha hráčů sklidila kritiku.

Do hry naskočíme v momentě, kdy se mladičká Katie vrací z eurotripu domů. Jenže tam nikdo není, a tak se pozvolna rozkoukáváme po opuštěném, strašidelně vyhlížejícím domě. Mnohokrát bude řečeno, že je to barák jako z Psycha. Podlaha neustále vrže, i když Benjamin Button by řekl, že dům prostě dýchá. Všude je tma a nepořádek. Televize jsou z nějakého důvodu puštěné a bez signálu. Za okny k tomu všemu zuří ukrutná bouřka a lije jako z konve, což jen přikládá pod kotel atmosféře. Po vzoru detektivů se tedy vydáváme najít vodítka k tomu, kde všichni vlastně jsou. Dávkování informací je připraveno mistrně. V jednu chvíli si myslíte, že už víte, aby vás nakonec další kus nalezeného zápisku vyvedl z omylu. Zkrátka nic není tak, jak to na první pohled vypadá. Ani hra samotná.

Ano, hra spočívá jen v procházení se po starém baráku, detailním prohlížení všemožných předmětů a čtení vzkazů. Předejít zklamání z Gone Home se však dá docela snadno. Stačí hodit předstudky za hlavu a přistupovat k ní víc jako k interaktivnímu příběhu, jako k exkurzi po domě a životě někoho cizího v polovině devadesátých let. Tak totiž funguje úplně nejlépe.