Vzpomínám na svůj první průchod touto hrou a jsou to krásné vzpomínky, tedy když vyselektuji výkřiky jako "to není možný, kde se tu vzal?!", "tak dělej, sekej!", "no jistě, tak mě zabij!" a občas pociťovanou zoufalost v tu chvíli pramenící z obtížnosti hry, ale doopravdy z toho, že ještě nejsem tak zkušený hráč a prostě mi to nejde.
Už na první pohled se mi hra zalíbila, jak svým grafickým ztvárněním, nápaditostí nepřátel a lokací, které byly zajímavé, byť u většiny jsem si říkala, jak se tam netěším, ale tak to mám v každém díle série, tak je to asi v pořádku :) Hudební složka hry je velmi zdařilá a občas poslouchám soundtrack ze hry i jen tak. Nejraději mám zvukovou stopu u Abyss Watchers, která souboj perfektně doprovází a mně z toho přímo mrazí.
Bossové jsou zde většinou nadprůměrní, co se týče zajímavosti a toho, jak dobře jsou zpracovaní. Opět mají svůj příběh, který je skrytý v popiscích předmětů a část jsem si také vyhledávala na internetu, protože pro mě nebyli jen další nepřátelé, které mám porazit, ale bytosti se svým osudem. Na duo princů ze závěru hry vzpomínám nejraději. Sice jsem zpočátku tu hlášku jednoho z bratrů, když jsem umřela, slyšela fakt hodněkrát, ale postupně jsem se je naučila porážet na druhý, třetí pokus, což bylo velmi uspokojující.
Je pravda, že třetí díl je asi nejvíce přístupný hráčům. O to více to člověk pozná, když se vrátí do starších dílů. V prvním díle nemožnost chodit při pití lahve, ve druhém díle se mezitím změní roční období, než se postava z ní napije a v třetím díle je to rychlé a hráč u toho může chodit. A takových věcí je více. Bossové jsou asi lehčí než v předchozích dílech, i když výjimky se zde samozřejmě najdou.
I zde jsou NPC, které mají vlastní minipříběhové linky a musím říct, že tady v tomhle díle se mi líbily nejvíce. Pomáhá tomu i skvělý dabing těch postav a třeba kvůli Anri jsem mnohem raději hrála za mužskou postavu, abych si ten její hlas, smíšený s rezignací ale i malou nadějí, mohla znovu poslechnout.
Online složku hry jsem využívala jen někdy. Nepatřím k hráčům PvP a pomoc ostatních lidí jsem využívala čistě pro zábavu. Spíše jsem se nabízela jako pomoc já, a to mě bavilo.
Už na první pohled se mi hra zalíbila, jak svým grafickým ztvárněním, nápaditostí nepřátel a lokací, které byly zajímavé, byť u většiny jsem si říkala, jak se tam netěším, ale tak to mám v každém díle série, tak je to asi v pořádku :) Hudební složka hry je velmi zdařilá a občas poslouchám soundtrack ze hry i jen tak. Nejraději mám zvukovou stopu u Abyss Watchers, která souboj perfektně doprovází a mně z toho přímo mrazí.
Bossové jsou zde většinou nadprůměrní, co se týče zajímavosti a toho, jak dobře jsou zpracovaní. Opět mají svůj příběh, který je skrytý v popiscích předmětů a část jsem si také vyhledávala na internetu, protože pro mě nebyli jen další nepřátelé, které mám porazit, ale bytosti se svým osudem. Na duo princů ze závěru hry vzpomínám nejraději. Sice jsem zpočátku tu hlášku jednoho z bratrů, když jsem umřela, slyšela fakt hodněkrát, ale postupně jsem se je naučila porážet na druhý, třetí pokus, což bylo velmi uspokojující.
Je pravda, že třetí díl je asi nejvíce přístupný hráčům. O to více to člověk pozná, když se vrátí do starších dílů. V prvním díle nemožnost chodit při pití lahve, ve druhém díle se mezitím změní roční období, než se postava z ní napije a v třetím díle je to rychlé a hráč u toho může chodit. A takových věcí je více. Bossové jsou asi lehčí než v předchozích dílech, i když výjimky se zde samozřejmě najdou.
I zde jsou NPC, které mají vlastní minipříběhové linky a musím říct, že tady v tomhle díle se mi líbily nejvíce. Pomáhá tomu i skvělý dabing těch postav a třeba kvůli Anri jsem mnohem raději hrála za mužskou postavu, abych si ten její hlas, smíšený s rezignací ale i malou nadějí, mohla znovu poslechnout.
Online složku hry jsem využívala jen někdy. Nepatřím k hráčům PvP a pomoc ostatních lidí jsem využívala čistě pro zábavu. Spíše jsem se nabízela jako pomoc já, a to mě bavilo.
Pro: hudba, lokace, bossové, dabing a příběhy NPC
Proti: nic