Plošinovky a skákačky nejsou mým oblíbeným žánrem, a tak mi trvalo pár let, než jsem se odhodlala si Limbo zahrát, byť vizuální stránky hry mě zaujala hned, jak jsem ji poprvé viděla. Moc jsem o té hře nevěděla, takže jsem v podstatě ani nic neočekávala od ní.

Ladění hry bylo depresivní a hra působila stísněným dojmem, což podtrhávalo neobvyklé černobílé zobrazení s minimalistickými zvuky a výjimečně zahrála i hudba. Hlavní postava, které se hráč ujme, cestuje tímto bezútěšným světem sama a naráží občas pouze na nepřátele, ať už jde o lidi, lesní havěť či mechanické stroje. Že smrt číhá na každém rohu, to jsem poznala záhy a že budu umírat častěji než v Dark Souls, to mi došlo poté, kdy jsem nebyla pomalu schopná odehrát minutu souvislého hraní bez smrti (berte s nadsázkou).

O postavičku "malého lida", jak jsem si ho pojmenovala, jsem se často bála a i přes častou smrt mě neopouštěla lítost, když z jeho očí vyhasl život. Nejsmutnější okamžiky pak pro mě byly, když se "infikoval" svítící housenkou (?), přestal mít kontrolu nad sebou a odevzdaně šel pouze jedním směrem, což často končilo jeho smrtí.

Cestu k cíli znepříjemňovaly různé hádanky. U některých jsem strávila více času, než bych očekávala, zatímco u jiných mi řešení bylo vcelku jasné, jen jeho provedení, tedy správné a přesné načasování, bylo obtížné. Herní doba se tak z očekávaných dvou hodin protáhla na pět.

Hra mě příjemně překvapila a jsem ráda, že jsem se nakonec odhodlala ji zkusit.