Do Eye of the Beholder jsem se pustil více méně náhodně (po editaci obalu zde na DH), ale o to více jsem se při hraní bavil. Hlavním důvodem, proč tomu tak bylo, je zcela klasická žánrová hratelnost. Jasné pravidla, dvanáct pater a poměrně jednoduchá, ale vhodně zvolená, obtížnost. Start do plánované série se povedl, a prakticky i po 27 letech EotB nezestárlo - možná naopak. Po delší době jsem tak narazil na titul, který mi nedal ve volných chvílích odpočinku než byl zdárně dokončen.
Družina čtyř dobrodruhů má jasný cíl, dostat se do 12. patra a zabít beholdera Xanathara. Právě zvolený koncept s tím, že skoro každé patro přináší nějaké nové prvky, je základním kamenem solidní hratelnosti. Dalo by si říci, ideální dungeon pro ty, kterým připadá Dungeon Master již vizuálně chudý a těm, pro které je například Wizardry VII až příliš rozlehlé. Velikost každého patra je přesně tak akorát, nepřátele nepatří mezi ty nejtužší při vhodně zvolené strategii (zde klasické "obíhání") a počet logických hádanek, tajných tlačítek a skrytých úkolů je tolik, aby byl hráč motivován vždy prozkoumat celé patro. Zvláště, když je z většiny případů odměněn silnější zbraní nebo důležitým předmětem. Zkrátka, je stále co objevovat a design labyrintu pod Waterdeepem jen překvapí. Propojené úrovně a více vstupů, teleporty, trpasličí patro s trpaslíky (někteří se k vám přidají) nebo i závěrečné vkusně upravené interiéry hlavního záporáka.
Samozřejmě, i chyb lze najít dost. Některá kouzla nemají prakticky využití (flame blade), boj obstarávají jen první dva dobrodruzi nebo dost brzy přestane mít cenu shánět proviant. Jsou to maličkosti, takže hratelnost jako takovou nenarušují zcela. Jediné místo na uložení hry spíše motivuje nedělat chyby, takže s tím problém nebyl.
V kontextu jiných dungeonů, které jsem zatím hrál, jde o minimalistické pojetí, které mi ale v tomto případě sedlo. Pohyb je rychlý, engine dělá přesně to co bych čekal (v roce 1991 to určitě není pravidlem) a pravidla DnD všichni známe z pozdějších (nebo i dřívějších) her. Řemeslně výborná práce od Westwoodu, které ovšem stále něco chybí například na dokonalý a pozdější Dungeon Master II. Tak snad se mu vyrovná The Legend of Darkmoon?
Družina čtyř dobrodruhů má jasný cíl, dostat se do 12. patra a zabít beholdera Xanathara. Právě zvolený koncept s tím, že skoro každé patro přináší nějaké nové prvky, je základním kamenem solidní hratelnosti. Dalo by si říci, ideální dungeon pro ty, kterým připadá Dungeon Master již vizuálně chudý a těm, pro které je například Wizardry VII až příliš rozlehlé. Velikost každého patra je přesně tak akorát, nepřátele nepatří mezi ty nejtužší při vhodně zvolené strategii (zde klasické "obíhání") a počet logických hádanek, tajných tlačítek a skrytých úkolů je tolik, aby byl hráč motivován vždy prozkoumat celé patro. Zvláště, když je z většiny případů odměněn silnější zbraní nebo důležitým předmětem. Zkrátka, je stále co objevovat a design labyrintu pod Waterdeepem jen překvapí. Propojené úrovně a více vstupů, teleporty, trpasličí patro s trpaslíky (někteří se k vám přidají) nebo i závěrečné vkusně upravené interiéry hlavního záporáka.
Samozřejmě, i chyb lze najít dost. Některá kouzla nemají prakticky využití (flame blade), boj obstarávají jen první dva dobrodruzi nebo dost brzy přestane mít cenu shánět proviant. Jsou to maličkosti, takže hratelnost jako takovou nenarušují zcela. Jediné místo na uložení hry spíše motivuje nedělat chyby, takže s tím problém nebyl.
V kontextu jiných dungeonů, které jsem zatím hrál, jde o minimalistické pojetí, které mi ale v tomto případě sedlo. Pohyb je rychlý, engine dělá přesně to co bych čekal (v roce 1991 to určitě není pravidlem) a pravidla DnD všichni známe z pozdějších (nebo i dřívějších) her. Řemeslně výborná práce od Westwoodu, které ovšem stále něco chybí například na dokonalý a pozdější Dungeon Master II. Tak snad se mu vyrovná The Legend of Darkmoon?
Pro: hratelnost, zpracování, jednotlivá patra, předměty a možnosti
Proti: slabší nepřátelé, absence mapy, závěr