V rámci herní výzvy jsem se pustila znovu do Machinaria, které jsem dohrála naposledy před pár lety. Tehdy to byla moje první hra od českého studia Amanita Design, tak jsem byla zvědavá, jak na hru budu pohlížet poté, co jsem odehrála všechny jejich hry, krom té poslední.

Celá hra, mimo úvodní scénu, se odehrává v městě robotů. Prostředí je sice ztvárněno pěkně a zajímavě, ale zhruba v polovině hry se dostavuje jistý stereotyp, co se týče lokací. Chápu, že hra není moc dlouhá a že studio asi nemělo dostatek peněz, ovšem bylo by zábavnější, kdyby ve hře bylo i jiné prostředí než jen město.

Hlavní i další postavy byly roztomilé a bylo mi jich líto poté, co jsem se dozvěděla, že obyvatelé onoho malého městečka byli sužováni šikanujícími, zlými roboty. Ti dokonce pronásledovali Josefa a Bertu již od dětství! Dialogy se odehrávají ve formě bublin s obrázky, které sice nejsou detailní, ale výstižné.

Cestou k cíli jsem potkávala mnoho hádanek, rébusů a miniher. Některé mě bavily a byly dobré, jiné byly nudnější a některé nebyly ani moc logické, a tak jsem na ně přišla pouze metodou pokus-omyl. Za nejlepší považuji minihru, kdy se měly zelené kuličky dostat na určené místo. Co mi vadilo, tak že některé rébusy byly vložené samy o sobě, nenavazovaly na děj, ani jsem nenašla souvislost mezi tou hádankou a výsledným efektem po jejím vyluštěním. Na druhou stranu je hra cílená i pro děti nižšího věku.

Grafika. I když jsem z ní neměla takový hezký, estetický pocit jako ze Samorostu 3, tak působila pěkně a skvěle dotvářela místní industriální svět. Hudba se ke hře také hodila a nebyla nijak rušivá. Otravný byl způsob, jak se postava pohybovala, že ji nešlo v chůzi zastavit a přemístit jinam, ale musela nejdříve dojít na místo a pak se teprve pohnout dál. To už považuji za vcelku zastaralý způsob ovládání.