„Change is only good when it makes things better.“ - Bonnie MacFarlane
Nebudu vůbec zastírat, že hry ze stáje Rockstaru jsou jedny z mých nejoblíbenějších, ale u Red Dead Redemption to v mých očích dotáhli až na samotnou hranici toho, co stará generace konzolí vůbec technicky dovolovala. Ale hra samotná stojí hlavně na příběhu, jehož oblouk je vystavěn téměř mistrovsky. Klade důraz na postavy, opatrně vykresluje jejich charaktery a odkrývá jejich motivace. Přesně takovou hru jsem si přál už v dobách, kdy jsem kdysi dávno jako malý špunt zbožňoval (na tom se stále nic nezměnilo) Pro hrst dolarů s Clintem Eastwoodem, a propadl kouzlu spaghetti westernů.
Před očima se vám střídá jedno dechberoucí panorama za druhým. Krásně se to hýbe, nádherně to zní a ještě lépe se to hraje. Máme tu tři rozdílné, nádherně propracované regiony. Objevování jejich zákoutí je naprostá lahoda, takže jsem možnost rychlého cestování pomocí drožky použil jen výjimečně. Tomu napomáhá i systém náhodných událostí, kdy se vám může po cestě stát spousta věcí, o které by byla velká škoda přijít.
Jako John Marston jsem cválal na oslu prérií. Vyhrával duely v tasení koltů ve městě tím, že jsem protivníkovi vystřelil zbraň z ruky, načež s jekotem zbaběle utekl. Nechal se překvapit pumou, když na mě zpoza křoví skočila tak, až zabila mého věrného oře. Vydával se na lov medvědů pro jejich kůži. Skákal za jízdy na vlak a sledoval z něj západ slunce v Rio Bravu. Krotil koně na paloučku. A zamiloval se do Bonnie MacFarlane, přičemž mi rvalo srdce, že nám to není souzeno, protože kluci z kapely mi řekli, že už jako jednu holku mám.
Na předchozí generaci konzolí je ohromná spousta skvělých her, a tahle se bez nejmenších pochyb řadí mezi ty nejlepší.
Nebudu vůbec zastírat, že hry ze stáje Rockstaru jsou jedny z mých nejoblíbenějších, ale u Red Dead Redemption to v mých očích dotáhli až na samotnou hranici toho, co stará generace konzolí vůbec technicky dovolovala. Ale hra samotná stojí hlavně na příběhu, jehož oblouk je vystavěn téměř mistrovsky. Klade důraz na postavy, opatrně vykresluje jejich charaktery a odkrývá jejich motivace. Přesně takovou hru jsem si přál už v dobách, kdy jsem kdysi dávno jako malý špunt zbožňoval (na tom se stále nic nezměnilo) Pro hrst dolarů s Clintem Eastwoodem, a propadl kouzlu spaghetti westernů.
Před očima se vám střídá jedno dechberoucí panorama za druhým. Krásně se to hýbe, nádherně to zní a ještě lépe se to hraje. Máme tu tři rozdílné, nádherně propracované regiony. Objevování jejich zákoutí je naprostá lahoda, takže jsem možnost rychlého cestování pomocí drožky použil jen výjimečně. Tomu napomáhá i systém náhodných událostí, kdy se vám může po cestě stát spousta věcí, o které by byla velká škoda přijít.
Jako John Marston jsem cválal na oslu prérií. Vyhrával duely v tasení koltů ve městě tím, že jsem protivníkovi vystřelil zbraň z ruky, načež s jekotem zbaběle utekl. Nechal se překvapit pumou, když na mě zpoza křoví skočila tak, až zabila mého věrného oře. Vydával se na lov medvědů pro jejich kůži. Skákal za jízdy na vlak a sledoval z něj západ slunce v Rio Bravu. Krotil koně na paloučku. A zamiloval se do Bonnie MacFarlane, přičemž mi rvalo srdce, že nám to není souzeno, protože kluci z kapely mi řekli, že už jako jednu holku mám.
Na předchozí generaci konzolí je ohromná spousta skvělých her, a tahle se bez nejmenších pochyb řadí mezi ty nejlepší.
Botanicula
Pro: kulisy a nefalšovaná atmosféra divokého západu, příběh, Bonnie
Proti: PS3 občas nestíhá