Svět Horizonu mě od prvního okamžiku naprosto uchvátil. Po dohrání mi strávený čas ukazuje něco málo přes 110 hodin. Stále nemám dost a už se těším, až vyluxuji i ty poslední zbývající vedlejší mise. Ne, že by byly zrovna nějak zajímavé nebo originální. Vlastně je považuji za nejslabší část celé hry. Poprvé pátrání po ztracené osobě pomocí technického udělátka, které máte ve hře celou dobu v uchu, působí zajímavě, ale po padesáté už to spíš nudí. Stejně tak vybíjení kempů banditů, plění časových úkolů v tak zvaných Hounting grounds nebo plenění zón zasažených korupcí působí dost repetetivně. Od každého z těchto úkolů není zase až tolik, ale nelze se zbavit dojmu, že jde jen o vatu a jak zaplnit obrovský rozsáhlý vět.

Příběh se mi zpočátku hodně líbil. Úvodní a poslední část hry je plná pěkných filmečků, hra má spád a pokud by si takové tempo udržela po celou dobu, nebál bych se jí vysolit stovku. Bohužel i hlavní mise mají občas hluchá místa. Hlavně ve střední části hry se příběh posouvá pouze studováním nahrávek a záznamů lidí z období před pádem civilizace. Navíc spoustu důležitých souvislostí hráč nemá moc šanci hned pochopit, protože je zapotřebí znalosti z okolních poznámek a audio knih, tzv. datapointů. Ty buď vůbec nenaleznete, nebo s určitým zpožděním. A tak se mi často stalo, že jsem začal rozmlouvat s nějakou postavou, ale vůbec jsem neměl tušení, o čem mluví. Navíc jak příběh postupuje, přišel mi víc a víc překombinovaný a nereálný. Informací a událostí, které se staly až do současnosti je zde opravdu dost. Vůbec by nebylo myslím na škodu trochu ho zredukovat, případně citlivěji převyprávět. Samostudium v obsáhlých datapointech mi nepřišlo moc záživné, navíc mi ani nepřišly nějak zvlášť zajímavé.

Přesto jsem si hru vychutnával plnými doušky a úžasným světem jsem se nedokázal za celou dobu hraní dost nabažit. Trávil jsem v něm čas tak moc rád, že i když jsem měl možnost nějaký ten stroj si po čase ochočit a osedlat, raději jsem chodil všude pěšky, abych někde něco nepřehlídnu a mohl si v klidu vychutnávat ty úžasný panoramata, která se přede mnou doslova na každém kroku vynořovala. Vlastně je Horizon první hrou, kde jsem častokrát měl pocit, že jsem narazil na hodně zajímavá místa, která tu prostě jen tak jsou. Neodehrává se v nich žádný příběh, neslouží jen jako kulisa pro nějakou hlavní nebo vedlejší misi a přesto si dali autoři práci a nesmírnou piplačku s každým koutem světa. Až si říkám, jestli to není snad i škoda, mnoha místy prostě jen tak projít, říct si, tady je to pěkný a jít dál. Mapa je tak rozlehlá, pestrá a zajímavá, že hráči se prostě nemá šanci dřív nebo později okoukat a objevování si tady člověk užije opravdu spoustu. Svět působí živě, tu a tam se občas připletu na svých toulkách do probíhající bitvy. Boj obyčejných lidí bránící vesnici před útočícím Behemothy nebo opatrný průchod polní cestou kolem obřího létajícího Stormwindu nedaleko Meridianu. Toulání se prázdnou přírodou v prachové bouři s příjemnou ambientní hudbou za šelestu trávy a kdesi v dáli se ozývajících strojů. To jsou momenty, které mi zůstanou navždy vryty do paměti. Hlavně proto, že spoustu z nich jsem zažil jen a jen já a nikdo jiný, díky tomu, jaké náhodné situace si pro mě hra připravila.

Určitě doporučuji hrát na velkou obtížnost. Hra pak dostává zcela jiný rozměr. Hráč se musí pak víc snažit pochopit a odhalit slabá místa strojů a o to lepší je pak pocit z pokořeného obřího stroje, který hráči po dlouhé bitvě padne k nohám.