Vanishing of Ethan Carther jsem si chtěl zahrát hned po vydání, protože už Dear Esther ukázal, že hry mohou být umění. Musíme si připomenout, že tehdy byl tento žánr v plenkách a jednalo se o dost unikátní díla. Avšak kvůli mému typickému zlozvyku hry odkládat, se začaly podobné hry kupit a následné Gone Home, What reamins of Edith Finch, Everybody's Gone to the Rapture byly doplňovány o hromady méně známých, a najednou bylo těžké si z toho něco vybrat – obzvlášť, když kvalitní jsou údajně všechny.

A tak roky plynuly a přišla herní výzva 2018 a tvůrci jsou Poláci, tak bylo rázem jasno. Tyhle úvody píšu nerad, ale nejsou jen jakousi divnou omáčkou kolem. Naše vnímání her se z časem mění, a zatímco u Inside jsem se při pozdním hraní cítil spíše zklamaný, tak u tohoto kousku jsem byl i přes zub času velmi překvapen. Je na každém z vás si ty mé podmínky a okolnosti okolo hraní dát do souvislosti a udělat si obrázek o tom, zda jsem byl tím či oním ovlivněn.

Graficky je hra docela zarážející, což bylo dosaženo metodou fotogrammetrie a jde to sakra poznat. Celkově mi přišlo, že prostředí ve hře začaly okolní hry konkurovat až někdy… dnes. Takové porovnávání je sice nefér, Ethan Carter je stále kratičkou adventurou a nikdo takové kvality nemohl hned chtít v otevřených světech. Vizuálně zklamaní nebudete – to je garance.

Ke hře jsem už od začátku nepřistupoval jako k detektivní hře, protože „známe své lidi“. Aniž bych zde potvrdil, zda jsem se trefil nebo ne, tak jsem k titulu od začátku přistupoval spíš jako k nějaké mystické niterní cestě – nebo podobné blábol označení pro zážitek ne nepodobný Homerově mystické cestě, kterou prožil po pozření nejpálivější čili papričky. Takže jsem si zde připadal vždy jako nějaký nezávislý pozorovatel herního světa. A tohle hra umí krásně a do okolních zvuků je radost se zaposlouchat, jen mi ta krása byla hned opepřena, jsem totiž zvukový strašpytel a nemám rád náhlé hlasité zvuky. Zde mi přišly některé zvukové efekty malinko přepálené a infarktově tak na mě působil už samotný začátek, takže ačkoliv se nejedná o vyloženě hororovou hru pro mne se v tu chvíli chtě nechtě hororem stala a do konce hry jsem byl napjatý, protože ztišit jsem hru vážně nechtěl.

Na první pohled se příběh nejvíc jeví asi jako něco z pera H.P. Lovecrafta, ač tohle označení používám stále častěji a chtěl bych se ho odnaučit, tak směs rituálů, válejících se dopisů, kultem posedlá rodina, chapadla, voda, podzemí – tento guláš prostě nejde pojmenovat jinak než Lovecraftovský guláš s fazuľou.

Jo a závěr je bomba, překvapil a lituji, že jsem se k tomu dostal až teď.

Králem žánru (který to nemá vůbec lehké) však zřejmě zůstává stále Firewatch, který jsem tehdy strhal a dnes dokonce mazal svůj komentář, protože se sebou zpětně nesouhlasím. To jsou ty zpropadené vlivy působící na naše vnímání her.