Vyrovnávat se s psychickými problémy, osobní ztrátou či onemocněním není nikdy lehké. Nezávislí filmaři se temnotě lidské mysli s velkou oblibou věnují již pár let a herní vývojáři nejsou pozadu, jelikož poslední roky si lze vyzkoušet hned několik titulů především na indie scéně a zde máme další přírůstek do rodiny.
GRIS je bezesporu letos jedna z nejvýraznějších plošinovek a velkou zásluhu na tom jistě má grafická stránka hry. Způsob, kterým si tvůrci hrají s barvami je místy opravdu nádherný a ne jednou jsem se přistihl při sledování detailů a barevných fleků rozpíjejících se na obrazovce jako na mokrém papíru. Spolu s krásně plynulou animací pak svět působí až snovým dojmem. A on to možná i je sen. Reálný svět to rozhodně není a hrdinka si ve své mysli vytváří nádherný svět plný bizarních stvoření, podivné architektury a v neposlední řadě i melancholie, nebezpečí či naopak radosti. Všechna ta nádhera je pak podtržena výborným hudebním doprovodem.
Nebyla by to ale hra, kdyby se člověk kochal jen malůvkami. Jistě, nejedná se o vrcholnou výzvu jak po stránce platformingu, tak ani co se logických hádanek týče. Hratelnost je totiž velmi nenáročná a tak nějak sama plyne. Ale to vůbec nevadí, jelikož jde především o pocitový zážitek a s tím by do hry každý z vás měl jít, neb se vyhnete zklamání. Tvůrci ale dokáží překvapit i v tomhle směru. Na herní dobu něco přes tři hodiny nabízejí až neuvěřitelně časté novinky v hratelnosti. Chvíli bouráte rozpadající se podlahy, poté testujete rychlost na měnících se plošinkách, načež si trochu zalítáte, zaplavete nebo dokonce zazpíváte a tím nekončíte. Kadence nových možností je tak vysoká, že většina děl v žánru se nyní krčí v koutě.
Letos pro mě jeden z nejsilnějších zážitků, který sice člověka úplně nerozloží, ale místy nažene husinu, občas lehce dojme či vykouzlí úsměv na tváři, ale především zahřeje u srdce. Když se hry dělají s láskou, tak to nejspíš vypadá nějak takhle.
GRIS je bezesporu letos jedna z nejvýraznějších plošinovek a velkou zásluhu na tom jistě má grafická stránka hry. Způsob, kterým si tvůrci hrají s barvami je místy opravdu nádherný a ne jednou jsem se přistihl při sledování detailů a barevných fleků rozpíjejících se na obrazovce jako na mokrém papíru. Spolu s krásně plynulou animací pak svět působí až snovým dojmem. A on to možná i je sen. Reálný svět to rozhodně není a hrdinka si ve své mysli vytváří nádherný svět plný bizarních stvoření, podivné architektury a v neposlední řadě i melancholie, nebezpečí či naopak radosti. Všechna ta nádhera je pak podtržena výborným hudebním doprovodem.
Nebyla by to ale hra, kdyby se člověk kochal jen malůvkami. Jistě, nejedná se o vrcholnou výzvu jak po stránce platformingu, tak ani co se logických hádanek týče. Hratelnost je totiž velmi nenáročná a tak nějak sama plyne. Ale to vůbec nevadí, jelikož jde především o pocitový zážitek a s tím by do hry každý z vás měl jít, neb se vyhnete zklamání. Tvůrci ale dokáží překvapit i v tomhle směru. Na herní dobu něco přes tři hodiny nabízejí až neuvěřitelně časté novinky v hratelnosti. Chvíli bouráte rozpadající se podlahy, poté testujete rychlost na měnících se plošinkách, načež si trochu zalítáte, zaplavete nebo dokonce zazpíváte a tím nekončíte. Kadence nových možností je tak vysoká, že většina děl v žánru se nyní krčí v koutě.
Letos pro mě jeden z nejsilnějších zážitků, který sice člověka úplně nerozloží, ale místy nažene husinu, občas lehce dojme či vykouzlí úsměv na tváři, ale především zahřeje u srdce. Když se hry dělají s láskou, tak to nejspíš vypadá nějak takhle.
