Jak vybrat hru, kterou je možné přejít na jeden zátah, a zároveň docílit alespoň trochu uspokojivého prožitku? Časové hledisko by v takovém případě mělo velkou váhu, ale občas zafungují náhody tak dokonale, že aspekty, které normálně brousí tango v rytmu oxymóronu, vzácně souzní: sobotní dopoledne, venku počasí, že by člověk psa nevyhnal a nálada u ženy v tónině "pojďme si zahrát nějakou pěknou hru". Srdce protřelého pařana zaplesalo a rozhodnutí padlo na The Vanishing of Ethan Carter, s tím, že tomu necháme celý víkend. To jsem ovšem neměl tucha, že příběhová explorativní adventura z vlastního pohledu bude natolik vtahující, že ji prosvištíme na jeden zátah.

Citově zabarvený úvod máme za sebou, tudíž popojedeme: Technicky a na oko (a ucho) lahodící hra patří mezi to nejkrásnější, co jsem měl tu čest zatím hrát. Příběh hry začíná neobjevně, přesto zajímavě - hlavní postava se snaží přijít na to kdo je a kam se poděl Ethan Carter. Osamoceni vycházíme z vlakového tunelu, kde je zřejmé, že tudy vlak neprojel velmi, ale velmi dlouho. Duši hladící pohled na lesy vás ukolébá, v tom vystřelí past jak ve Vietnamské džungli. S úlekem se ptáte, co tu něco takového vůbec dělá? Opodál na mostě stojící drezína a červená barva zde až nápadně připomíná krev - začíná jít do tuhého a atmosféra o to více zhoustne, když nacházíme amputované končetiny v kolejišti. Nehoda? Úmysl? Zvěrstvo? Hra tím nabírá na obrátkách a v hráči silně probouzí zvědavost, pěkně silně, až k nepředvídatelnému konci a odhalení záhady o rodině Carterových.

Tento působivý kousek se dá jistě proletět velmi rychle, obzvláště, když si osvojíte mechanizmy. Já ve hře strávil něco mezi 6 až 7 hodinami, často jsem se několik minut kochal výhledy, stál u vody, jen tak se bloumal lesem nebo se pietně procházel hřbitovem. Kvalitně zpracované prostředí k podobné prokrastinaci přímo vybízí. Každopádně hru vřele doporučuji, stálo to za to!