Na hře Doom jsem začal s PC hraním. Nedlouho poté jsem se dostal i ke dvojce. Jedničku jsem hrával hodně dlouhou dobu a měl ji projitou hodněkrát, dvojku jsem před 20 lety asi dvakrát rozehrál, ale nějak nemělo mé mladické srdce sílu hru dokončit. Když jsem teď hru dotáhl do konce, tak jsem zjistil, že jsem tehdy skončil někde ve 26. levelu, tedy kousíček před koncem, mně to tehdy přišlo nekonečný :)

Vždy jsem pak cítil jakýsi dluh, že jsem tuto ikonickou hru nedohrál, ale nebýt letošní výzvy, kdy se mi hodila do kategorie hry odehrané na klávesnici, bych ji asi jen tak nespustil a zůstala by na věky nedohraná. Já v té době před dvaceti lety shledával dvojku jen jako datadisk jedničky (stejná grafika, zbraně, monstra), ale samozřejmě ta super brokovnice mi v hlavě utkvěla :) Přesedlal jsem pak na hry typu Duke Nukem 3D, nebo Blood, abych pak po asi deseti letech opustil čistokrevné střílečky úplně (Vracím se prakticky jen k Dukovi, kterého si čas od času projedu).

Když jsem letos tedy dvojku Dooma spustil, pomalu se dostavovala nostalgie, dokonce jsem se nechal při prvním setkání sežrat Růžovkou (jak jsem vždycky přezdíval svému miláčkovi Demonovi) :) Přesto jsem měl dlouhé měsíce problémy s motivací hru opět spustit a když, tak jsem dal jen 1-2 levely a měl zas dlouhou pauzu. Až tento víkend, kdy jsem byl v 15. levelu jsem to vzal téměř jedním vrzem a konečně se do toho dostal.

Design levelů jsem pak vcelku rychle dostával pod kůži, takže jsem bloudil jen po nezbytně nutnou dobu, souboje se skupinkami monster jsem si užíval a konečně jsem začal objevovat i těch pár nováčků oproti jedničce. Potěšila mě i setkání s bossy z jedničky, tedy to byli jen takoví "šéfové" místního osazenstva :) Dlouhou dobu, asi do poslední čtvrtiny hry, jsem si vystačil s onou dvouhlavňovou brokovnicí a ostatní "drsnější" zbraně jsem používal jen na tužší protivníky, těch však začalo v posledních levelech povážlivě přibývat, takže jsem svůj arzenál nakonec využil skoro celý.

Celkově to pro mě byl návrat do devadesátek jak se patří (po hříchu se do těchto starších vod vydávám méně a méně). Ač byl začátek hry těžký z pohledu motivace hrát, tak se to nakonec poddalo a já si hraní užil. Jen mám obavu, že to možná bylo naposled, kdy jsem tuto hru hrál, protože prostě, ač chci, nebo nechci, začínám cítit mírnou zastaralost, kterou např. v Dukovi pořád necítím. Pak jsou to samozřejmě časové důvody a motivace, která mým dohráním určitě poklesne. Pokud bych se tak měl k Doomovi vracet, tak sáhnu po jedničce, protože tam prostě ta nostalgie zatím poráží všechny případné negativní vlivy.