Juchů! Ozývalo se v traileru a já si říkal, že to působí jako krásně milá hra, kterou bych si opravdu rád zahrál (i přes moji podivnou nechuť ke "cute" hrám). I tak mi ale trvalo několik let, než jsem se do ní pustil, což je nespíš dáno tím, že adventurní hry (ve smyslu herního žánru) moc často nehrávám.

Jenže ona Botanicula jakkoliv je to adventura, tak je tak příjemně nenáročná a opravdu tak neuvěřitelně milá, že jsem ji vlastně bral jen jako takovou pohádku (až "večerníčkového" typu), u které jen tak klikám na všechny ty roztodivné tvary a tvory a hra mě odměňuje skvělými zvuky a až groteskními animacemi. Ty nejlepší části pak pro mě byly momenty, kdy je pro daný úkol třeba zvolit jednoho z pětice hlavních hrdinů, protože úkol vždy umí splnit jen jeden, ale i ostatní se svým svérázným způsobem snaží. A jelikož jsem chtěl vidět co nejvíce animací a nechat hru, aby mi vykouzlila ten poťouchlý úsměv na obličeji, záměrně jsem se vždy pokoušel vybrat nejdřív ty postavičky, kterým se úkol nepodaří splnit (a z toho, co jsem slyšel, dotáhla Amanita tenhle koncept k dokonalosti v Chuchlovi, kde je vlastně cílem najít všechny ty animace, kdy se hlavnímu hrdinovi groteskně nedaří).

Pokud má tedy člověk chuť na milou a nenáročnou hru, je Botanicula jasnou volbou a i když je relativně krátká, dokážu si snadno představit, že si ji příští rok zkusím alespoň částečně znovu, abych se zase mohl takhle pitomě usmívat:

:)