Jsou hry, u kterých si v průběhu hraní často kladu otázku, zdali ti vývojáři zkoušeli tu svoji hru vůbec hrát od začátku až do konce a zdali je to bavilo. A DA II byla jednou z nich. Ale nejprve začnu tím příjemným.

Konečně nezachraňuji svět, ale starám se o sebe, svoji rodinu a svoji rodnou hroudu. Člověk sice tuší, že se "něco velkého" na konci asi stane, dle vyprávění trpaslíka, kterého drží, aby jim povyprávěl svůj příběh, ale není třeba se nikam hnát, nemusím v roli nýmanda shromažďovat armádu, abych porazila velké zlo a naplnila svůj osud. A to mi sedělo, jelikož se mi snáze dalo roleplayovat za toho zlého a sobeckého, a to byla příjemná změna.

Parta kamarádů do deště, kterou jsem záhy sehnala, se mi líbila. Aveline občas byla společensky nemožná, a tak se z ní dobře dělala sranda (a kupodivu se neurážela) a její láskyplné úkoly mě i bavily (jo, taková blbost přitom :). Isabela byla ve stylu Morrigan, takže typický světem protřelý cynik zdánlivě bez citů a na postu čaroděje se střídala Merril (zaškatulkována jako naivní děcko) a ke konci i Bethany. A zbytek? Fenrise stačilo jednou vidět a hned mi bylo jasné, že toho už nikdy nenavštívím a Anders mi přišel dost nezajímavý.

A teď to horší. Že hra je povětšinou koridor, bez nějaké větší volnosti, to mi nevadilo a stejně tak, že se to odehrávalo hlavně ve městě. Ale co mi po nějaké době začalo pít krev, tak byla totální recyklace lokací. Měla jsem za úkol vlézt do jeskyně - přesně jsem věděla, jak bude vypadat a na kterých místech se vykouzlí ze vzduchu nepřátelé. Měla jsem vlézt do panství v noci - už mi bylo jasné, jak to vevnitř bude vypadat a za kterými dveřmi se spawnou nepřátelé. A docích ani nemluvě. Pořád dokola. A to mi naprosto kazilo dojem.

Druhá věc, která mě ke konci už velmi štvala, tak bylo to zjevování nepřátel. Sice se hra snažila, aby to vypadalo tak, že seskakuji z čehosi nahoře (střechy, zdi) nebo z křoví či dveří, ale bylo to tak hloupě udělané, že stačilo často i stát uprostřed boje na místě a přímo před mými zraky se objevili noví protivníci. Jestli to bylo schválně, aby člověk musel více takticky přemýšlet, jak teda rozestaví svoji bojovníky, tak to u mě vážně nefungovalo, protože jsem věděla naprosto přesně, kde se objeví nepřátelé, protože to tak bylo při každém střetnutí úplně stejné.

Ke konci mě hra už strašně unavovala a nebavila, byť příběhově to špatné nebylo, ale ty dvě výše uvedené věci mi hraní dost otravovaly a já tak jela od druhé poloviny speedrunem. Ke konci jsem zabila, koho šlo a bylo mi to jedno, hlavně aby to už bylo za mnou. Je to škoda, protože potenciál to hra pro mě měla, ale fakt mě to ke konci nebavilo.