Tuhle hru jsem měl na seznamu už od té doby, kdy vyšla, a dost možná dokonce i od doby, kdy byla ohlášena. Důvod je všem jistě jasný. Vanishing of Ethan Carter vypadal a vypadá nádherně. Tehdy jsem si o hře povídal s kamarádem, který mi prozradil, že on ji rozjede jen na pouhých 10FPS. A jelikož jsem měl o pár tříd horší procesor, ani jsem se o spuštění nepokoušel. To se ale změnilo zhruba před měsícem, kdy jsem se ve slabé chvilce rozhodl VoEC vyzkoušet. Navíc můj notebook zvládá u podobných titulů sekundovat ústřednímu topení, což se v zimních měsících velice hodí. To jsem ale ještě nevěděl, že od vydání první verze prošla hra několika změnami. Tou nejzásadnější se zdá být vydání REDUX verze, která dle všeho upravuje optimalizaci hry, což mělo za následek, že jsem ji nakonec spustil i já. A jak! Nebylo to klasické „VERY LOW“ a „OFF“ nastavení, které na svém „EŠUSu“ používám až zoufale často. Já jsem si mohl zahrát i na vzácné „MEDIUM“!!!

Zpočátku bylo mé hraní čistě explorativní záležitostí. První hodinu jsem přehlížel jakékoliv příběhové náznaky a pouze jsem poznával herní svět. Co si budeme povídat … místo, kde se VoEC odehrává, je jednou z nejkrásnějších lokací, kterou si lze virtuálně projít. Můj postup se ale brzy zasekl na tom, že jsem stál na jednom místě a přepínal nastavení grafiky střídavě na nejvyšší hodnoty a zpět, abych se mohl alespoň na okamžik podívat, jak by tenhle masterpiece mohl vypadat, kdybych své finanční zdroje přesouval do paření, namísto dovolených a koníčků. Naštěstí si ještě dokážu udržet zdravou mysl a uvědomuji si, že ten Nejvyšší Grafik, který má na svědomí náš svět, je dosud nepřekonán, a tak udělám nejlíp, když se podívám do přírody na vlastní oči. I tak jsem se ale dlouhou dobu kochal nádhernou mírou detailů popraskaného zábradlí, rezivějících kolejí a textury lesní země. Nakonec jsem hru ze samého zoufalství vypnul a odinstaloval se slovy: „Já bych si to nemohl užít, když si to nemůžu zahrát na plné nastavení.“ Naprosto stejný problém jsem měl i u Rise of the Tomb Raider, který už také pár měsíců leží u ledu a čeká na upgrade mého hracího stroje.

Ten den však právě nastal!!! No, ne tak docela. Bude to znít možná potupně, ale upgradu se dočkala má přítelkyně, takže jsme plynule přesídlili z paření na mé hračce ke hračce její. A právě její mašinka mi splnila přání a dovolila mi všechna šoupátka posunout směrem doprava, takže jsem si konečně mohl vychutnat Ethanovo dobrodružství se vším všudy. Tento fakt vedl ke dvěma zásadním změnám.
Zarpvé – krásami herního světa jsem proplouval ještě dvakrát pomaleji.
Zadruhé – motivován nádhernými zrakovými vjemy jsem tentokrát cílil i na příběhovou složku.

Tady se ale musím přiznat k ošklivému prohřešku. Téměř celou hru jsem prošel s návodem, protože jsem postupně zjišťoval, že hra vás (jak sama avizuje při spuštění) nepovede za ručičku. No a v případě takto rozvleklé hry hrozí riziko frustrace z důvodu neustálého vracení se na stálé stejná místa, protože jsem tam SAKRA NĚCO ZAPOMNĚL UDĚLAT!!! Takže v zájmu zachování dobré pověsti a vlastních nervů, jsem se uchýlil k této neušlechtilé praktice. Tímto děkuji Adventuristovi za naprosto bravurně zpracovaný návod, který díky vyprávění v první osobě funguje jako samostatný příběh. Vyšetřovací část jsem samozřejmě řešil sám, bez návodu, neboť bych se připravil o velký kus zábavy.

Když víte, co dělat, příběh nádherně plyne a dává smysl. Puzzly jsou většinou jednoduché, i když obdivuju člověka, který zvládl sám za sebe hádanku se dveřmi ve starém domě. Herní mechanismus v podobě rekonstrukce případů je velice originálním a svěžím nápadem. Bude to znít asi trochu morbidně, ale kdyby ve hře zemřelo více lidí, tak bych se nezlobil :-D Co jsem určitě nečekal bylo to, že se budu i bát. Při první konfrontaci s „šestým“ horníkem jsem si málem nadělal do kalhot. Zakončení příběhu mě bohužel příliš neuspokojilo. Do hry jsem šel s vidinou pravého mystična, kterého se mi sice dostalo požehnaně, ale stejně se na konec příběh obrátí k mnohem racionálnějšímu vysvětlení všech událostí. Věřím, že to byl pro tvůrce od začátku ten jediný správný závěr, ale mně tyhle twisty občas připadají jako řešení bezvýchodné situace pomocí příběhové berličky typu: „všechno, co jste dosud viděli, byl jen sen hlavní postavy“.

O grafickém zpracování není potřeba znovu mluvit. Napsal jsem toho dost a mnozí přede mnou také. Hra je pro něj přeci jen dobře známá. Co mi moc nesedlo, byly postavy. Ty vypadají na rozdíl od fotorealistického prostředí nepříliš uvěřitelně a pohybují se podivným způsobem. Na animaci by to chtělo trochu zapracovat. Naproti tomu zvuková složka příjemně doplňuje vše, co lze vidět na obrazovce a ve výše zmíněné strašidelné pasáži dokáže i celkem uspokojivě budovat tísnivou atmosféru.

Shrnutí:
Mírně rozčarován (zakončením příběhu) a silně učarován (grafikou a stylem vyšetřování vražd) uděluji 70%. Vizuálně je hra důležitou ukázkou toho, co vše lze vygenerovat pomocí počítače, ale ve své podstatě je to stále „jen“ takový walking simulator+.