Uncharted 2 byla z prvních her, možná i úplně první, kterou jsem hrál na vysněné nové konzoli. Jelikož jsem vždycky chtěl playstation, byl jsem ze hry nadšen. Jaká úžasná grafika, jaký skvělý prostředí! Ano, projevoval se u mě známý percepční omyl "haló efekt" a "efekt pořadí". Později jsem již k Uncharted 2 přistupoval s odstupem. Jo, je to dobrá hra, ale... Není zase tak výjimečná jak mi mohla připadat na začátku. Vlastně se tam hopsá, střílí a kecá. Jo, zábavný. Něco tam ale přesto hapruje. Je to příběh? Těžko říct, děj je docela zajímavý. Je to styl hraní? Asi ne, mechaniky jsou funkční. Tak co je to?

Na tuto otázku jsem odpověď našel až s časem. Je to klišé. Ohromné množství klišé. Hlavní hrdina přežije všechno, stejně jako kolegové. I když se chová naprosto nelogicky, tak se z toho vždy dostane. A záchrana světa? Opět jeden velký patos.

Přesto, že hra je dobře udělaná, příběh odsejpá, hlavní hrdina je hláškostroj a má charizma až na půdu, s odstupem času a s trochou nadhledu jsou ony mezery v logice a určitá neoriginalita smyslu vašeho počínání aspekty, které hře na hodnocení ubírá. Pokud do hraní půjdete s tím, že vám lehká šablona nevadí, pak směle do toho!