Na Shadow of the Colossus jsem se poměrně dost těšil. Přeci jen bitvy s obřími dávnými kamennými kolosy znějí dost zajímavě a neokoukaně. A taky že jo. Nejprve se hráč musí na svém koni vydat za světlem svého magického meče, aby kolos vůbec našel. Až poté může hráč začít hledat jeho slabiny a způsob, jak ho zdolat. Boj s kolosy působí dostatečně epicky za doprovodu výrazné hudby v překrásném mýtickém světě.

Po celou dobu hraní na mě však hra působila dost neohrabaným dojmem, pokud jde o ovládání. Tato nepříjemnost mě doprovázela bohužel na každém kroku. Jízda na koni není zrovna nejpříjemnější. Podivně uhýbá, občas jakoby se mu ani vůbec nechtělo běžet, tu a tam se zasekne o překážku. Nedělá mu problém v plné rychlosti zarazit se o strom. Ale hlavně jsem měl pocit, že ho nikdy nemám plně pod svou kontrolou. V pustém osamoceném světě, kde jsem se měl na svého jediného společníka spoléhat, jsme se kamarádi bohužel tedy nestali.

Když jsem kolos našel a mohl jsem konečně z koně seskočit a jít po svých, nastala etapa lezení na mnohonásobně vyšší pohybující se sochu. Ani zde jsem se na svůj úkol nemohl plně soustředit. Věděl jsem nebo jsem tušil, na jaké místo se musím dostat, ale škrábání se po zádech obra v jeho srsti bylo za trest. Nesčetněkrát opakující se pády z výšky na zem, kde jsem se mohl jen modlit, aby mě zrovna obr svou mohutnou nohou nezašlápl ve stejnou chvíli do země jako nějakého mravence. Lezení po obrovi není vůbec nic příjemného. Po mnohých pádech a pokusů opakování si člověk najde cestičku, jak se správně na toužené místo vyškrábat, ale z nepochopitelného důvodu se jednou k cíli dostanu, podruhé ne. Hráč se v srsti obra všelijak zasekává, pohybuje se jiným směrem, než by čekal, častokrát dokonce zcela opačným směrem, než přikazuji.

Přesto všechno jsem ochotný připustit, že z části za mé problémy může má neohrabanost a že mám za sebou teprve dva kolosy a nemám tak ovládání zatím zcela v rukou a že trénink a zkušenosti postupně přinesou časem své ovoce. Jsem tedy připravený vydat se za třetím kolosem, protože má zvědavost je velká, neboť každý obr je specifický a něčím zajímavý. Ke třetí výzvě však vede krkolomná cesta po úzkém ochozu kdesi uprostřed jezera a hráč z něj musí přeskočit na druhou stranu. Ani na patnáctý pokus však nejsem schopný provést tak triviální skok z jednoho okraje stavby na druhý, který jsem tak zvyklý dělat roky snad již milionkrát ve stovkách jiných her. Z nepochopitelného důvodu se postava na protější stěně po skoku prostě nezachytí nebo skočí o kus vedle nebo ne dost daleko.

Neúspěšným skokem však noční můra nekončí. Heroická postava zdolávající jeden obří kolos za druhým však zřejmě nedostala zrovna diplom s obrázkem velryby za plavání a tak musí k začátku ochozu neuvěřitelně vleklým tempem znovu doplavat. Tento pro mě neproveditelný skok mi dal zabrat snad víc, než oba předchozí kolosy. Podle diskusí na internetu stejný problém řeší hodně hráčů. Na další pokus už jsem ale opravdu neměl chuť. Ne, tohle není zabavné. Rozumím, že jde o remaster hry, jejíž kořeny sahají až k roku 2005 do dob PS2, ale kvalitní remaster není přeci jen o líbivém grafickém kabátu. V konkurenci dnešních vymazlených her je ztráta času 20x opakovat nevyladěné úkony jako triviální přeskok přes překážku. Přitom stačilo tak málo a zážitek i hodnocení mohlo být úplně jinde. Velká škoda. Snad třeba v příští generaci PS5.