Máte třeba oblíbený film, na který se jednou za čas podíváte, i když znáte snad veškeré scény nazpaměť? Přesně takový pro mě je Half-Life 2.

Již první díl jsem hrál jako malý s bratrem... No, spíše jsem jen přepínal zbraně a ukládal pozice, protože jsem se bál u těch monster a nedokázal to hrát sám :)) Každopádně na dvojku jsem se hrozně těšil a ihned po vydání jsem přišel s prosíkem k rodičům, jestli mi nekoupí k Vánocům Collectors edici. Tu hru jsem si ihned zamiloval, bral do ruky každičký předmět a házel si s ním a hltal každičký detail, přestože jsem příběhu sotva rozuměl. Po prvním dohrání jsem měl takové zážitky, že jsem se do hry musel vrhnout znovu. Dodnes je to má nejoblíbenější hra, kterou jednou za čas projdu a většinou pokaždé trochu jinak. Zkusil jsem již různé úrovně obtížnosti, nejznámější modifikace, dohrát hru pouze s pistolí, bez páčidla, dokonce i bez zabíjení a mým hodně oblíbeným postupem je i speedrun.

Co se herních mechanismů týče, ta hra byla na svou dobu revoluční. Už to navození atmosféry v úvodním dialogu s G-maneme a následného vystoupení z vlaku, kdy okamžitě pochopíte situaci města a jejich občanů, to člověka prostě vtáhne ihned do děje. Herní level design Vám klade po celou dobu do cesty logické překážky, určuje cestu pomocí barevných prvků či symbolů na zdech, učí vás herní principy a fyziku hry, kdy např. ihned ze začátku musíte sebrat plechovku a hodit ji do koše, nebo v pozdější části hry vidíte zombíka rozseknutého vejpůl kotoučem a ihned pochopíte, jak se máte s dalšími vypořádat. Dále veškeré dialogy, jednotlivé postavy a jejich charaktery, spád, dějové zvraty i samotná optimalizace hry ... Tady se prostě sešlo všechno správně a odůvodněně patří Half-Life 2 mezi nejlepší hry, které kdy vyšly.