Krásná práce. Od první do poslední sekundy výtvarná nádhera, od rozsáhlých pouští, přes skličující hlubiny až po sněhové bouře, při kterých jsem se podvědomě zachumlával pod deku, co to šlo.

Nebudu první ani poslední, kdo řekne, že více než o příběh jde o duševní cestu za - něčím. Každý si asi najdeme v Journey to svoje, protože bezeslovné vyprávění nám dá jenom vodítka, pár nenápadných indicií, občas na zlatých obrazech, občas při scénách s bílou postavou. Já v něm celkem neomylně vidím cestu ke smíření se smrtí, ale stejně jako můžu být blízko, jsem zároveň možná i vedle jak ta jedle.

Ve hrách se příliš nevyžívám ve zdlouhavém hledání dalšího postupu, proto mě zdejší mechanismy, kdy se stačí inspirovat připojeným spoluhráčem nebo se metodou pokus-omyl dříve či později (ale v drtivé většině případů dříve, možností nikdy není přespříliš) dostanu dál, výš a či hlouběji.

Navíc na to, jak kratičká hra je (zvládnuto za dvě hodinky i s občasným kocháním) nabízí spoustu nezapomenutelných momentů v čele s pravidelným "plachtěním" v písku z kopce, změny klimatu (zrůžovění písku mi přivodilo slušný mráz po zádech plný očekávání) nebo povznesených dojmů (finále). Body dolů tak má na svědomí možná až příliš abstraktní pojetí, kdy jsem na konci jen o chlup moudřejší než na začátku, a také několikanásobný konec. Pro lidi, kteří neradi ani hry akční, ani sportovní, ani s otevřeným světem, je ale Journey trefa do černého. Možná ještě lépe do zlatého.