Yakuza 0 pro mě nebyla zas takovým překvapením, jako pro lidi, co od toho čekali klon GTA. Přečetl jsem dost recenzí, shlédl pár videí, zahrál demo Kiwami 2 a nakonec se nechal zviklat jedním zdejším influencerem. Na každý pád jsem věděl, do čeho jdu, takže na prvotní rozčarování nedošlo.
Hra je v podstatě slepencem tří hlavních částí.
Část 1. Během hlavní dějové linky jen řežete všechny kolem. Nic nápaditějšího hra nenabídne a například střelné zbraně v pozdějších fázích hry jen zbytečně frustrují. Vždy, když někam vejdete, tak bude jediná herní náplň pobít se s někým. Ono to ale stačí. Hra nabízí perfektní atmosféru zadostiučinění. Pokud vás někdy ve hře či filmu naštvala situace hrdiny, kdy se po něm vozí celá základna padouchů, plivou po něm shora a on s tím nemůže nic udělat, protože na něj míří zbraněmi a přáli jste mu mít alespoň na chvíli takovou schopnost, že si to s nimi může vyřídit rovnou teď na férovku tak… přesně tohle je Yakuza 0. Ze zdánlivě smrtících situací se budete dostávat svými pěstmi a oba hrdinové jsou doslova mlýnky na maso, takže na arogantní tvrďácké řeči dojde hodně často. Nemusíte běsnit, že je někdo na zabití, za minutu už vám třeba leží u nohou a kašle krev. Kdo ví, třeba vám na konci bude padouchů i líto.
Část 2. Minihry. Jedné dosti povedené a ujeté minihře jsem věnoval docela velké množství času. Jednalo se o management tanečního klubu, kde jste si vylepšovali hostesky a celkem zábavnou minihrou udržovali dobrou náladu v podniku. Na hudbě si vypěstujete závislost a zásahy Majimy do situací se vám neomrzí ani po deseti hodinách. Být to jako samostatná hra někde na mobil, asi do toho jdu. Součástí je také obrovská dávka menších miniher – jedná se jak o klasiku jako kulečník, tak i o hry z automatů anebo… třeba… erotická seznamka, kdy je základ hlavně neblábolit nesmysly (těžší, než se zdá!! :D ). Vše je tu dovedeno do takového extrému, že si budete připadat divně, když váš hrdina hodí šipku do terče normálně a nehraje u toho epická hudba, nehoří mu u toho oči a nevyrývá patou do podlahy díru. Prostě většinu času to bude spíš ten absurdní japonský nářez.
Část 3. Vedlejší úkoly. Ty se vyznačují ještě extrémnější humorem a švihlostí si nezadají s Monty Pythony. Nesplnil jsem jich adekvátní vzorek abych mohl říkat, že to tak opravdu je, ale z 90% se u mě jednalo jen o správnou volbu v dialozích. Kdy jsem například šel s dívkou na rande abych zapůsobil na jejího otce, nebo se snažil naučit zdánlivě tvrďáckou kapelu působit tvrďácky, nebo přesvědčit dav, aby se chvíli díval na mě zatímco si živá socha může odskočit na záchod. Vždy vybíráte ze tří možností a podle úspěšnosti se vám pak vygeneruje odměna. To nejlepší jsem určitě neviděl, ale bohužel se vždy jednalo o tak zdlouhavé a krkolomné… všechno… že jsem ke konci jel už čistě po příběhu. Tímto bych mohl navázat na pár záporů. Berte je ale hodně s rezervou a pamatujte, že jsem si hru ve výsledku velmi užil.
Zápory. Zmínkou o jakési krkolomnosti jsem si naběhl, protože nedokážu přesně určit, proč to na mě působilo až tak zle. Vše tu ale trvá podivně dlouho. Postavy toho říkají zbytečně moc. Několik sekund čekáte, aby nakonec neřekli nic, nebo se jen zeptali „what?“ a znovu došlo na zopakování zjevného. Bomba je taky když se na vás někdo naštve a vy ho urazíte a ona se zeptá „what“ načež ho znovu urazíte, načež vás varuje, že vás zmlátí a vy ho zase urazíte a on hodí hlavou jakoby chytal na krk hozený kruh, roztáhne ramena a dodá něco drsného načež ho znovu urazíte, pak se vás zeptá kdo si sakra myslíte, že jste, načež se do rozhovoru přidá jeho kumpán, kterého taky urazíte, načež vás všichni varují, že tohle je poslední výstraha, načež náš hrdina dodá, že si užije je zmlátit, načež si všichni prokřupou prsty a protáhnou krky a jeden druhého ujistí že to je jeho konec, pak začne hrát hudba, naše postava se přepne do soubojového postoje a na obrazovce se na několik sekund objeví nápis, který nám říká, koho že to vlastně mlátíme. Je tu větu bolest číst? Počkejte až to budete hrát. Ono kritizovat několika sekundové prodlevy zní divně, ale je třeba si uvědomit, že vám zde hra dává možnost volně hrát velmi málo a tyto prodlevy se týkají drtivé části hry. Přičtěte si k tomu fakt, že následná bitka trvá pár sekund. Ono prostříhat tak 2/3 celkového textu, tak to myslím nezmění na hře nic. Jen by třeba byly plynulejší přechody v dialozích.
Hlavní mise vám hra prezentuje několikasekundovým nápisem, kdy musíte čekat, aby zmizel a z drtivé části se jedná o podobně epický nápis jako „Go to the XY“. Jakákoliv bitka potřebuje úvodní animaci a jakýsi závěrečný lag který vás zase vrátí do hry. Tohle mě ke konci hry štvalo stále víc a víc a začal jsem si užívat už jen čistě story a řež. A ona ani ta řež tu není kdovíjaká. Působí zastarale ale vždy vás aspoň baví ty okolnosti a těšíte se až dáte na budku tomu, kdo se na vás zdálky směje. Nejvíc bavil styl s pálkou u Majimy. Škoda, že hra ty opravdu zajímavé kousky během bitek nabízí formou cutscén a QTE při soubojích s bossy. Toho mohlo být ve hře klidně víc.
Někdy hra tvoří vážně divné situace kdy vám osoba A vysvětluje, že určitou věc, co vás poslal udělat po vás vlastně nechtěl, protože čekal, že to neuděláte a on právě potřeboval ten opak, který jste nakonec udělali. Tohle hlavní postavě přímo řekne. Vše je tu EXTRÉMNĚ explicitně vysvětlováno nejlépe několikrát v jednom rozhovoru. Ten rozhovor netrvá krátce a když po něm dodá znovu „takže vlastně danou věc nemusíš dělat“ tak náš geroj zvedne hlavu, vytřeští obočí a po tomto 5 sekundovém čekání z něj vypadne zamručení a v titulkách se objeví „WHAT!?“. A teď budete zas čekat až titulky zmizí a osoba A může pokračovat v dalším vysvětlování. V takové chvíli mi vždycky škubalo oko, protože těchto věcí je tam extrémně moc a hra působí nejlíp, když postavy mlčí a nechávají za sebe mluvit svou nasranost, nebo naopak pokřikují jen jméno toho druhého. Prostě když se na scénu dere testosteron. Nebo MAJIMA! Ale sakra, jak dojde na nějaké vysvětlování…
Klady. Avšak hra i přes tuhle těžkou vrstvu podivných designerských rozhodnutí nabízí vážně mnoho dobrého. Z příběhu jsem byl podobně nadšený jako u Red Dead Redemption 2. Zvraty fungovaly a ač jsem se o ukecanosti rozepsal v předešlém odstavci, tak se to dalo překousnout. Hlavním tahákem pro mě bylo trio lídrů z obalu. A Makoto, která je prostě love forever. Kapitola většinou končí cliffhangerem a vy chcete pokračovat. Dojde na zradu, pokrevní bratrství, lásku, vykoupení, raněná ega a trochu toho šílenství. Na další díl se určitě chystám, díky příběhu, postavám, minihrám a švihlému humoru. Jen je třeba se obrnit trpělivostí. O to víc jsem možná zvědav na jejich připravovaný počin "Judgment".
Hra je v podstatě slepencem tří hlavních částí.
Část 1. Během hlavní dějové linky jen řežete všechny kolem. Nic nápaditějšího hra nenabídne a například střelné zbraně v pozdějších fázích hry jen zbytečně frustrují. Vždy, když někam vejdete, tak bude jediná herní náplň pobít se s někým. Ono to ale stačí. Hra nabízí perfektní atmosféru zadostiučinění. Pokud vás někdy ve hře či filmu naštvala situace hrdiny, kdy se po něm vozí celá základna padouchů, plivou po něm shora a on s tím nemůže nic udělat, protože na něj míří zbraněmi a přáli jste mu mít alespoň na chvíli takovou schopnost, že si to s nimi může vyřídit rovnou teď na férovku tak… přesně tohle je Yakuza 0. Ze zdánlivě smrtících situací se budete dostávat svými pěstmi a oba hrdinové jsou doslova mlýnky na maso, takže na arogantní tvrďácké řeči dojde hodně často. Nemusíte běsnit, že je někdo na zabití, za minutu už vám třeba leží u nohou a kašle krev. Kdo ví, třeba vám na konci bude padouchů i líto.
Část 2. Minihry. Jedné dosti povedené a ujeté minihře jsem věnoval docela velké množství času. Jednalo se o management tanečního klubu, kde jste si vylepšovali hostesky a celkem zábavnou minihrou udržovali dobrou náladu v podniku. Na hudbě si vypěstujete závislost a zásahy Majimy do situací se vám neomrzí ani po deseti hodinách. Být to jako samostatná hra někde na mobil, asi do toho jdu. Součástí je také obrovská dávka menších miniher – jedná se jak o klasiku jako kulečník, tak i o hry z automatů anebo… třeba… erotická seznamka, kdy je základ hlavně neblábolit nesmysly (těžší, než se zdá!! :D ). Vše je tu dovedeno do takového extrému, že si budete připadat divně, když váš hrdina hodí šipku do terče normálně a nehraje u toho epická hudba, nehoří mu u toho oči a nevyrývá patou do podlahy díru. Prostě většinu času to bude spíš ten absurdní japonský nářez.
Část 3. Vedlejší úkoly. Ty se vyznačují ještě extrémnější humorem a švihlostí si nezadají s Monty Pythony. Nesplnil jsem jich adekvátní vzorek abych mohl říkat, že to tak opravdu je, ale z 90% se u mě jednalo jen o správnou volbu v dialozích. Kdy jsem například šel s dívkou na rande abych zapůsobil na jejího otce, nebo se snažil naučit zdánlivě tvrďáckou kapelu působit tvrďácky, nebo přesvědčit dav, aby se chvíli díval na mě zatímco si živá socha může odskočit na záchod. Vždy vybíráte ze tří možností a podle úspěšnosti se vám pak vygeneruje odměna. To nejlepší jsem určitě neviděl, ale bohužel se vždy jednalo o tak zdlouhavé a krkolomné… všechno… že jsem ke konci jel už čistě po příběhu. Tímto bych mohl navázat na pár záporů. Berte je ale hodně s rezervou a pamatujte, že jsem si hru ve výsledku velmi užil.
Zápory. Zmínkou o jakési krkolomnosti jsem si naběhl, protože nedokážu přesně určit, proč to na mě působilo až tak zle. Vše tu ale trvá podivně dlouho. Postavy toho říkají zbytečně moc. Několik sekund čekáte, aby nakonec neřekli nic, nebo se jen zeptali „what?“ a znovu došlo na zopakování zjevného. Bomba je taky když se na vás někdo naštve a vy ho urazíte a ona se zeptá „what“ načež ho znovu urazíte, načež vás varuje, že vás zmlátí a vy ho zase urazíte a on hodí hlavou jakoby chytal na krk hozený kruh, roztáhne ramena a dodá něco drsného načež ho znovu urazíte, pak se vás zeptá kdo si sakra myslíte, že jste, načež se do rozhovoru přidá jeho kumpán, kterého taky urazíte, načež vás všichni varují, že tohle je poslední výstraha, načež náš hrdina dodá, že si užije je zmlátit, načež si všichni prokřupou prsty a protáhnou krky a jeden druhého ujistí že to je jeho konec, pak začne hrát hudba, naše postava se přepne do soubojového postoje a na obrazovce se na několik sekund objeví nápis, který nám říká, koho že to vlastně mlátíme. Je tu větu bolest číst? Počkejte až to budete hrát. Ono kritizovat několika sekundové prodlevy zní divně, ale je třeba si uvědomit, že vám zde hra dává možnost volně hrát velmi málo a tyto prodlevy se týkají drtivé části hry. Přičtěte si k tomu fakt, že následná bitka trvá pár sekund. Ono prostříhat tak 2/3 celkového textu, tak to myslím nezmění na hře nic. Jen by třeba byly plynulejší přechody v dialozích.
Hlavní mise vám hra prezentuje několikasekundovým nápisem, kdy musíte čekat, aby zmizel a z drtivé části se jedná o podobně epický nápis jako „Go to the XY“. Jakákoliv bitka potřebuje úvodní animaci a jakýsi závěrečný lag který vás zase vrátí do hry. Tohle mě ke konci hry štvalo stále víc a víc a začal jsem si užívat už jen čistě story a řež. A ona ani ta řež tu není kdovíjaká. Působí zastarale ale vždy vás aspoň baví ty okolnosti a těšíte se až dáte na budku tomu, kdo se na vás zdálky směje. Nejvíc bavil styl s pálkou u Majimy. Škoda, že hra ty opravdu zajímavé kousky během bitek nabízí formou cutscén a QTE při soubojích s bossy. Toho mohlo být ve hře klidně víc.
Někdy hra tvoří vážně divné situace kdy vám osoba A vysvětluje, že určitou věc, co vás poslal udělat po vás vlastně nechtěl, protože čekal, že to neuděláte a on právě potřeboval ten opak, který jste nakonec udělali. Tohle hlavní postavě přímo řekne. Vše je tu EXTRÉMNĚ explicitně vysvětlováno nejlépe několikrát v jednom rozhovoru. Ten rozhovor netrvá krátce a když po něm dodá znovu „takže vlastně danou věc nemusíš dělat“ tak náš geroj zvedne hlavu, vytřeští obočí a po tomto 5 sekundovém čekání z něj vypadne zamručení a v titulkách se objeví „WHAT!?“. A teď budete zas čekat až titulky zmizí a osoba A může pokračovat v dalším vysvětlování. V takové chvíli mi vždycky škubalo oko, protože těchto věcí je tam extrémně moc a hra působí nejlíp, když postavy mlčí a nechávají za sebe mluvit svou nasranost, nebo naopak pokřikují jen jméno toho druhého. Prostě když se na scénu dere testosteron. Nebo MAJIMA! Ale sakra, jak dojde na nějaké vysvětlování…
Klady. Avšak hra i přes tuhle těžkou vrstvu podivných designerských rozhodnutí nabízí vážně mnoho dobrého. Z příběhu jsem byl podobně nadšený jako u Red Dead Redemption 2. Zvraty fungovaly a ač jsem se o ukecanosti rozepsal v předešlém odstavci, tak se to dalo překousnout. Hlavním tahákem pro mě bylo trio lídrů z obalu. A Makoto, která je prostě love forever. Kapitola většinou končí cliffhangerem a vy chcete pokračovat. Dojde na zradu, pokrevní bratrství, lásku, vykoupení, raněná ega a trochu toho šílenství. Na další díl se určitě chystám, díky příběhu, postavám, minihrám a švihlému humoru. Jen je třeba se obrnit trpělivostí. O to víc jsem možná zvědav na jejich připravovaný počin "Judgment".
Dragon Age: The Veilguard