Co napsat na úvod k této hře je těžké, ono obecně mluvit o hrách, které mě tak zaujali je vždy obtížné. Quantic Dream prostě vytvořilo fakt geniální dílo. Nečekal bych, že by mě nějaká hra dokázala tak upoutat a donutila mě, abych ji (skoro) na jeden zátah dohrál.
Předtím než se pustím do svého komentáře bych chtěl jenom varovat, pokud máte zájem si hru zahrát, tak přestaňte číst. Nic moc si o hře nezjišťujte, což zní divně, když si právě tyto řádky čtete. Já osobně jsem o hře nic nevěděl a udělal jsem pouze dobře.
Co mě hned uzemnilo byl začátek, který vás okamžitě hodí do víru událostí. Jako detektivní android Connor máte za úkol zachránit holčičku ze spárů devianta, androida, který začal mít své vlastní myšlení a pocity. Střílí do každého policisty, kterého uvidí a hrozí, že skočí ze 70. patra a vezme s sebou i malou holčičku, kterou drží jako rukojmí. Jste pod tlakem, čas vás tlačí a je pouze na vás, pokud ji zvládnete zachránit a zneškodnit androida. Abych pravdu řekl, lepší úvod do hry jsem v celém svém životě nehrál. Doopravdy geniální začátek, nevím, jak víc svoje pocity popsat. David Cage okamžitě nastoluje hned od začátku hustou atmosféru, které dopomáhá doopravdy dokonalý soundtrack. Zřejmě se polepšil od svých minulých děl. *mrk mrk na Ethana Marse*
Příběh dále pokračuje rozvětvením na další dvě postavy. Markus, jenž je android jednoho starého uznávaného umělce a Karu, která se stará o jednu rodinku, řekl bych z nižší společenské vrstvy. Obě dvě postavy se v určitém momentě stanou samy deviantní a rozhodnou se, jak se svým životem dále naloží. Markus se rozhodne, že se stane vůdcem deviantů a bude usilovat o rovnoprávnost androidů a lidí, aby androidi již nebyly posluhovači lidí. Kara zase utíká od násilného otce a vezme s sebou jeho dceru, rozhodnou se, že utečou za lepším životem. Connor má zase za úkol zjistit, proč se androidi ve velkém stávají deviantními. Pomoct mu má starý detektiv Hank, který androidy nenávidí, a tak se s němu Connor snaží najít cestu a zároveň vyšetřují vraždy do nichž jsou zapleteni androidi.
Postavy jsou zde doopravdy dobře sepsané. Záleží vám na nich a pokud se ocitnou v nebezpečí, nechcete, aby se jim cokoliv stalo. Párkrát jsem si zopakoval scénu, jelikož jsem provedl rozhodnutí, které mohlo moji postavu zabít nebo jenom kvůli tomu, že jsem řekl něco nevhodného, co jsem říct nechtěl. Nejlepší postavami příběhu jsou dle mého Connor a Hank, kteří rozhodně mají větší character development než ostatní postavy. Rád jsem je sledoval a doopravdy mě zajímali a záleželo mi na nich. Tím neříkám, že by Kara či Markus nebyli dobré postavy, jsou to dobré postavy, hodně dobré postavy ale Connor a Hank mají doopravdy nejlepší scény, nejlepší momenty z celé hry a nejlepší chemii mezi sebou, prostě buddies jak se patří!
Příběh obecně má mnoho silných momentů. Mnoho doopravdy zapamatovatelných momentů a pár doopravdy smutných momentů. Prostě jízda po vašich emocích, a to se mně osobně zamlouvá, když hra ve mně dokáže vyvolat emoce. Avšak jsou vyvolané emoce, jako vyvolané emoce. Když si vezmu hru Assassin’s Creed Odyssey, tak tam se na mě snažili vyždímat emoce, ale zůstal jsem chladným, jelikož příběh a postavy mi byly upřímně u prdele. Detroit Become Human na druhou stranu má doopravdy důvěryhodné postavy, mají jasnou motivaci, jasný cíl a vy s nimi přeskakujete všechny překážky. Dokážete se do nich vžít. Záleží vám na nich. Příběh sice může být místy diskutabilní a některé momenty mohou mít díry, ale na to já nehledím. Je mi to upřímně jedno, jelikož v celku dává hra jasný smysl. A pokud mě hra dokáže zabavit, abych v šest večer začal hrát a skončil až ve čtyři ráno, tak tyhle věci já dokážu přehlédnout.
Co se mě líbí je fakt, že po dohrání scény se vám ukáže vývojový diagram. Tak tedy máte představu, kolik zakončení a kolik konců různé scény mohli mít. Rozhodně si David Cage dal větší práci s příběhem, postavami a celkově s interakcemi mezi nimi než u jeho přešlapu Beyond Two Souls, který jsem ani nedohrál. Doopravdy mi vadilo, že jsem v Beyond mohl navázat romantický vztah k někomu, kterého jsem znal pouze pět minut. Jsem rád, že se David Cage poučil.
Ovládání je rozhodně mnohem lepší, plynulejší než v Heavy Rain, či Beyond: Two Souls. Postavy nepůsobí „těžce“ na pohyb a ovládají se doopravdy svižně. Občas mě naštvalo, že jsem v některý moment musel stisknout R1 a místo toho, aby se provedla akce se mi akorát změnil úhel kamery a všechno šlo do háje. To samé, když jsem musel pravou páčkou na poslední moment udělat určitý manévr, tak to hra zaregistrovala jako pohyb kamery, vše se pokazilo a rovnou jsem si zopakoval scénu. Všechny postavy jaké mají senzor, díky kterému dokáží najít v místnosti předměty, se kterými můžete interagovat. Také když držíte tlačítko, který senzor zavolá na pomoc, tak se vše okolo vás zastaví a můžete hýbat kamerou. V prvních pár okamžicích mi pohyb kamery okolo pozastavených postav přišel hrozně cool.
Občas mi i vadilo, že během rozhovorů jsou některé odpovědi „nečitelné“, tím to myslím tak, že jsem chtěl odpovědět s dobrým úmyslem, ale postava řekla něco diametrálně odlišného. Rozhodně netvrdím, aby se zobrazovali celé odpovědi, co postava řekne, ale aby bylo lépe čitelnější, pokud to postava řekne v pohodě, či naštvaně.
Na závěr budu konstatovat pouze to, že bych dal ruku do ohně za to, že Detroit Become Human je nejlepší hra ve svém žánru interaktivních her, ne-li celkově v žánru adventur. Geniální příběh, postavy, vazby mezi postavami, emoce. Po dohrání jsem prostě pouze seděl na zadku, koukal na závěrečné titulky a dokola si pouze opakoval „tohle bylo tak úžasný“ a „doopravdy geniální hra“. Byl jsem upřímně fakt smutný, když hra skončila. Prostě jsem ještě nechtěl, aby to skončilo. Přemýšlel jsem i, že bych hru rozehrál znova. Ale to by podle mě ztratilo to kouzlo. Avšak v budoucnu si jednou, či dvakrát, třikrát, prostě několikrát hru zahraju. David Cage mi opět vstupuje do podvědomí a rozhodně budu s radostí čekat na další jeho hru! Řekl bych, že to je autor na vysoké úrovni. Já bych tak rád o téhle hře mluvil do nekonečna, ale radši skončím dřív, než mě deaktivujete.
"My name is Connor, I‘m the android sent by CyberLife."
(Herní výzva 2019 – „Čapkův odkaz“)
Předtím než se pustím do svého komentáře bych chtěl jenom varovat, pokud máte zájem si hru zahrát, tak přestaňte číst. Nic moc si o hře nezjišťujte, což zní divně, když si právě tyto řádky čtete. Já osobně jsem o hře nic nevěděl a udělal jsem pouze dobře.
Co mě hned uzemnilo byl začátek, který vás okamžitě hodí do víru událostí. Jako detektivní android Connor máte za úkol zachránit holčičku ze spárů devianta, androida, který začal mít své vlastní myšlení a pocity. Střílí do každého policisty, kterého uvidí a hrozí, že skočí ze 70. patra a vezme s sebou i malou holčičku, kterou drží jako rukojmí. Jste pod tlakem, čas vás tlačí a je pouze na vás, pokud ji zvládnete zachránit a zneškodnit androida. Abych pravdu řekl, lepší úvod do hry jsem v celém svém životě nehrál. Doopravdy geniální začátek, nevím, jak víc svoje pocity popsat. David Cage okamžitě nastoluje hned od začátku hustou atmosféru, které dopomáhá doopravdy dokonalý soundtrack. Zřejmě se polepšil od svých minulých děl. *mrk mrk na Ethana Marse*
Příběh dále pokračuje rozvětvením na další dvě postavy. Markus, jenž je android jednoho starého uznávaného umělce a Karu, která se stará o jednu rodinku, řekl bych z nižší společenské vrstvy. Obě dvě postavy se v určitém momentě stanou samy deviantní a rozhodnou se, jak se svým životem dále naloží. Markus se rozhodne, že se stane vůdcem deviantů a bude usilovat o rovnoprávnost androidů a lidí, aby androidi již nebyly posluhovači lidí. Kara zase utíká od násilného otce a vezme s sebou jeho dceru, rozhodnou se, že utečou za lepším životem. Connor má zase za úkol zjistit, proč se androidi ve velkém stávají deviantními. Pomoct mu má starý detektiv Hank, který androidy nenávidí, a tak se s němu Connor snaží najít cestu a zároveň vyšetřují vraždy do nichž jsou zapleteni androidi.
Postavy jsou zde doopravdy dobře sepsané. Záleží vám na nich a pokud se ocitnou v nebezpečí, nechcete, aby se jim cokoliv stalo. Párkrát jsem si zopakoval scénu, jelikož jsem provedl rozhodnutí, které mohlo moji postavu zabít nebo jenom kvůli tomu, že jsem řekl něco nevhodného, co jsem říct nechtěl. Nejlepší postavami příběhu jsou dle mého Connor a Hank, kteří rozhodně mají větší character development než ostatní postavy. Rád jsem je sledoval a doopravdy mě zajímali a záleželo mi na nich. Tím neříkám, že by Kara či Markus nebyli dobré postavy, jsou to dobré postavy, hodně dobré postavy ale Connor a Hank mají doopravdy nejlepší scény, nejlepší momenty z celé hry a nejlepší chemii mezi sebou, prostě buddies jak se patří!
Příběh obecně má mnoho silných momentů. Mnoho doopravdy zapamatovatelných momentů a pár doopravdy smutných momentů. Prostě jízda po vašich emocích, a to se mně osobně zamlouvá, když hra ve mně dokáže vyvolat emoce. Avšak jsou vyvolané emoce, jako vyvolané emoce. Když si vezmu hru Assassin’s Creed Odyssey, tak tam se na mě snažili vyždímat emoce, ale zůstal jsem chladným, jelikož příběh a postavy mi byly upřímně u prdele. Detroit Become Human na druhou stranu má doopravdy důvěryhodné postavy, mají jasnou motivaci, jasný cíl a vy s nimi přeskakujete všechny překážky. Dokážete se do nich vžít. Záleží vám na nich. Příběh sice může být místy diskutabilní a některé momenty mohou mít díry, ale na to já nehledím. Je mi to upřímně jedno, jelikož v celku dává hra jasný smysl. A pokud mě hra dokáže zabavit, abych v šest večer začal hrát a skončil až ve čtyři ráno, tak tyhle věci já dokážu přehlédnout.
Co se mě líbí je fakt, že po dohrání scény se vám ukáže vývojový diagram. Tak tedy máte představu, kolik zakončení a kolik konců různé scény mohli mít. Rozhodně si David Cage dal větší práci s příběhem, postavami a celkově s interakcemi mezi nimi než u jeho přešlapu Beyond Two Souls, který jsem ani nedohrál. Doopravdy mi vadilo, že jsem v Beyond mohl navázat romantický vztah k někomu, kterého jsem znal pouze pět minut. Jsem rád, že se David Cage poučil.
Ovládání je rozhodně mnohem lepší, plynulejší než v Heavy Rain, či Beyond: Two Souls. Postavy nepůsobí „těžce“ na pohyb a ovládají se doopravdy svižně. Občas mě naštvalo, že jsem v některý moment musel stisknout R1 a místo toho, aby se provedla akce se mi akorát změnil úhel kamery a všechno šlo do háje. To samé, když jsem musel pravou páčkou na poslední moment udělat určitý manévr, tak to hra zaregistrovala jako pohyb kamery, vše se pokazilo a rovnou jsem si zopakoval scénu. Všechny postavy jaké mají senzor, díky kterému dokáží najít v místnosti předměty, se kterými můžete interagovat. Také když držíte tlačítko, který senzor zavolá na pomoc, tak se vše okolo vás zastaví a můžete hýbat kamerou. V prvních pár okamžicích mi pohyb kamery okolo pozastavených postav přišel hrozně cool.
Občas mi i vadilo, že během rozhovorů jsou některé odpovědi „nečitelné“, tím to myslím tak, že jsem chtěl odpovědět s dobrým úmyslem, ale postava řekla něco diametrálně odlišného. Rozhodně netvrdím, aby se zobrazovali celé odpovědi, co postava řekne, ale aby bylo lépe čitelnější, pokud to postava řekne v pohodě, či naštvaně.
Na závěr budu konstatovat pouze to, že bych dal ruku do ohně za to, že Detroit Become Human je nejlepší hra ve svém žánru interaktivních her, ne-li celkově v žánru adventur. Geniální příběh, postavy, vazby mezi postavami, emoce. Po dohrání jsem prostě pouze seděl na zadku, koukal na závěrečné titulky a dokola si pouze opakoval „tohle bylo tak úžasný“ a „doopravdy geniální hra“. Byl jsem upřímně fakt smutný, když hra skončila. Prostě jsem ještě nechtěl, aby to skončilo. Přemýšlel jsem i, že bych hru rozehrál znova. Ale to by podle mě ztratilo to kouzlo. Avšak v budoucnu si jednou, či dvakrát, třikrát, prostě několikrát hru zahraju. David Cage mi opět vstupuje do podvědomí a rozhodně budu s radostí čekat na další jeho hru! Řekl bych, že to je autor na vysoké úrovni. Já bych tak rád o téhle hře mluvil do nekonečna, ale radši skončím dřív, než mě deaktivujete.
"My name is Connor, I‘m the android sent by CyberLife."
(Herní výzva 2019 – „Čapkův odkaz“)
The Dark Pictures Anthology: Man of Medan
Pro: Connor & Hank, geniální příběh, rozhodnutí mají smysl, důvěryhodné postavy, soundtrack, grafika, znovuhratelnost
Proti: Nic, co by stálo za řeč.. Detroit Become Human mě prostě okouzlil