Commandos jsem nikdy nehrála, ale zato jsem asi milionkrát dohrála Robina Hooda a čekala jsem tedy něco podobného. A ono, světe div se, to nakonec moc podobné nebylo. Shadow Tactics je totiž vyloženě stealth. Nejsou tady žádné přímé souboje, takže vběhnout mezi skupinu nepřátel jen tak hala bala a všechny je rozsekat nepřipadá v úvahu. Právě naopak hráč musí složitě taktizovat a plánovat každý sebemenší krok (což ve výsledku znamená zavařit F5 a F8). S tím je spojená také častá frustrace z neúspěchu (přiznávám se, že u poslední mise, kde jsem se asi hodinu nebyla schopná pohnout ani o metr, jsem se musela potupně podívat na návod), ale o to víc je umocněna radost, když se vám něco podaří.

Co se mi na hře líbilo nejvíc byly rozhodně postavy. Všech 5 hlavních hrdinů je sympatických a propracovaných, jak hratelně, tak osobnostně. Hlavně každý z nich má jiné schopnosti, jiné přednosti a jiné nedostatky a všichni jsou vyvážení a navzájem se doplňují, takže je plně využijete opravdu všechny (i když za Aiko a Yuki jsem hrála asi drobet častěji a Mugen v posledních misích citelně chybí). Prostě postavy si mě získaly a loučení s nimi bylo těžké (hlavně s Mugenem, který ze mě dokonce vymáčkl i slzu). Taky se mi líbila pestrost jednotlivých misí, kde se měnily nejen lokace, ale také hlavní úkoly, které měly vždycky ještě několik možností splnění (zabij, unes, otrav čaj, zachraň...). Ještě bych určitě pochválila grafiku, pěkný soundtrack a možnost volby dabingu (japonština samozřejmě vede na celé čáře, což mi připomíná, že její titulkový překlad byl občas dost volný, ale hru jako takovou to naštěstí až tak moc neovlivní).