Hru jsme rozehráli s Gotregem v coopu na normální obtížnost a dobře jsme udělali. Hned první souboj jsme museli znovu načítat, protože jsme doplatili na podcenění nepřítele. Tuto chybu jsme později udělali ještě mnohokrát a o to víc nás mrzela, když se stala po dlouhém souboji. K prohře občas stačila i chvilka nepozornosti, či neúmyslného chybného kliknutí vedle nepřítele, místo na něj.
Jako hlavní postavu jsem si zvolila lučištnici Lauronu, která dokázala vždy na začátku souboje způsobit na dálku na nepřátelích pěknou paseku. Nejvíce jsem si oblíbila kuši, i když její útok stál více akčních bodů než útok s lukem.
Mými společníky byli od začátku do konce bojovník Gotreg, bojovnice Madora a čaroděj Jahan. Ač měli Madora s Jahanem občas naprosto odlišné názory na některá naše rozhodnutí, naštěstí nás nenechali na holičkách, čehož jsem se obávala.
Ve hře mě nejvíce překvapil humor, který jsem zde v takové míře vůbec nečekala. Perk „Mluvení se zvířaty“ mi rovněž přišel originální a vždy jsem byla zvědavá, co mi jaké zvíře řekne. Poměrně často se ve hře také vyskytují různé puzzle, zakopané poklady a skrytá tlačítka, která mě bavila objevovat.
Co mě však nebavilo, byla výroba věcí a kovářství. Ze začátku jsem zkoušela vyrábět všechny možné věci. Později jsem to začala považovat za ztrátu času a vyráběla jsem pouze lektvary. Po dohrání hry mi zůstali v inventáři tři díly k výrobě luku a hole. Nepřišla jsem na to, jak je spojit dohromady, a tak jsem je přestala řešit.
Kapsářství jsme také nevyužili ani u jedné z postav. Zajímalo by mě, zda by nám tato schopnost pomohla v nějakém úkolu, či jen k nabytí majetku.
Hlavní příběh mi nepřišel ničím nijak extra zajímavý. To však bylo vykompenzováno různorodými vedlejšími úkoly, které hru oživily. Mnohdy jsme však u některých úkolů tápali a přemýšleli, zda například nešly splnit jiným způsobem. Většinou se to nejjednodušší řešení (např. boj místo vyjednávání) ukázalo jako nesprávné řešení.
Ač jsme u hry, hlavně díky dlouhým soubojům, strávili kolem 90 hodin, neskutečně to uteklo a nemůžu se dočkat, až se vrhneme na druhý díl.
Jako hlavní postavu jsem si zvolila lučištnici Lauronu, která dokázala vždy na začátku souboje způsobit na dálku na nepřátelích pěknou paseku. Nejvíce jsem si oblíbila kuši, i když její útok stál více akčních bodů než útok s lukem.
Mými společníky byli od začátku do konce bojovník Gotreg, bojovnice Madora a čaroděj Jahan. Ač měli Madora s Jahanem občas naprosto odlišné názory na některá naše rozhodnutí, naštěstí nás nenechali na holičkách, čehož jsem se obávala.
Ve hře mě nejvíce překvapil humor, který jsem zde v takové míře vůbec nečekala. Perk „Mluvení se zvířaty“ mi rovněž přišel originální a vždy jsem byla zvědavá, co mi jaké zvíře řekne. Poměrně často se ve hře také vyskytují různé puzzle, zakopané poklady a skrytá tlačítka, která mě bavila objevovat.
Co mě však nebavilo, byla výroba věcí a kovářství. Ze začátku jsem zkoušela vyrábět všechny možné věci. Později jsem to začala považovat za ztrátu času a vyráběla jsem pouze lektvary. Po dohrání hry mi zůstali v inventáři tři díly k výrobě luku a hole. Nepřišla jsem na to, jak je spojit dohromady, a tak jsem je přestala řešit.
Kapsářství jsme také nevyužili ani u jedné z postav. Zajímalo by mě, zda by nám tato schopnost pomohla v nějakém úkolu, či jen k nabytí majetku.
Hlavní příběh mi nepřišel ničím nijak extra zajímavý. To však bylo vykompenzováno různorodými vedlejšími úkoly, které hru oživily. Mnohdy jsme však u některých úkolů tápali a přemýšleli, zda například nešly splnit jiným způsobem. Většinou se to nejjednodušší řešení (např. boj místo vyjednávání) ukázalo jako nesprávné řešení.
Ač jsme u hry, hlavně díky dlouhým soubojům, strávili kolem 90 hodin, neskutečně to uteklo a nemůžu se dočkat, až se vrhneme na druhý díl.
Hero of the Kingdom: The Lost Tales 2