Tahle hra je zhůvěřilost. Mohl bych to zaobalit do diplomatických frází, zmínit její stáří nebo obrovský potenciál světa, ale to bych lhal.

Všechno co se mi líbilo na Ultimě I, je ve dvojce pokažené. Grafika vypadá mnohem hůř a je skutečně odpudivá. Myslel jsem si že to bude největší problém, ale nakonec se to ve srovnání s těmi ostatními ukázalo jako prkotina.

Ovládání je bůhvíproč zmršené. Interface je nepřehledný a nedává dost informací. Boje se z příjemné výzvy změnily na noční můru. Jenže ne kvůli obtížnosti, ale kvůli ubíjející délce. Upižlat nějakou potvoru je cvičení v trpělivosti a často se mi stalo, že jsem s nervama na pochodu bojoval s jedním nesmrtelným protivníkem a v řadě čekali tři další. To neplatí jen o bojích na světové mapě, protože dungeony jsou ještě horší.

Nějakou dobu jsem si dělal naději že se to časem zlepší, ale hra se mi vysmála do obličeje a předvedla další ze svých pokažených mechanik. Nově neplatí že dungeony slouží k nasbírání bodů zdraví. To se kupuje za peníze, které se musí pracně získat na světové mapě. Jediná další možnost - mimo úmorných soubojů, je koupit loď, brázdit s ní oceány a tupě mačkat klávesu střelby. Nepřátelé jsou bez šance a hra bez napětí.

Prvnímu dílu jsem vyčítal nedotažený úvod do děje, ale to jsem ještě netušil, na jaký level to dotáhne Garriott ve dvojce. Ve hře téměř nic nedává smysl. Reálie a cenné rady musíte dolovat z náhodných komentářů kolemjdoucích postav. Když si je pečlivě vyslechnete a vpravdě sherlockovskou intuicí si ony pýthické výroky spojíte do použitelné rady, tak zjistíte, že nic nedává smysl. Musíte přijmout, že svět je strašlivě nedotažený, absurdní a hloupý. Návod pomáhá, ovšem ani on neeliminoval záchvaty zoufalství, přecházející v hluboké žlučovité opovržení nad nefunkčními mechanikami a chybami. Hru jsem nedohrál a pokud bych se o to pokoušel, tak jen z čistého masochismu, nebo ryzího odhodlání.