S devíti měsíci do konce dekády mohu označit Zaklínače 3 s klidným svědomím za nejlepší hru posledních téměř deseti let. Nevěřil jsem tomu. Druhý díl (komentář) si mě zcela získal, a to především poměrně lineárním, ale o to více intenzivním dobrodružstvím. A to mělo být, alespoň dle mých zkušeností se hry z otevřeného světa, ve třetím díle zákonitě potlačeno. Samozřejmě, sérii Gothic uctívám a Arcanum bylo mojí modlou volného průchodu a ztělesněním "role play" zážitku, ale od Zaklínače jsem po druhém díle čekal trochu jiný zážitek. Proto jsem se ani na The Witcher 3: Wild Hunt nějak zvlášť netěšil a po letmém vyzkoušení i hraní odložil.
Nicméně během následujícího roku, krátce před vydáním Blood and Wine, bylo minimálně z nadšených názorů drtivě většiny hráčů patrné, že toto nebude jen tak nějaký „open world“. Ale dost možná ten nejpovedenější v rámci žánru i mimo něj. Začátek jara 2015 přinesl dva tituly, Zaklínače 3 a GTA V (PC), do jisté míry podobné a více než jen kvalitní hry. Ano, L.A. Noire, Sleeping Dogs nebo Skyrim už zde pár let byly, ale až zmíněné tituly přinesly jak obří svět, tak i maniakální detailnost. I tak jsem ovšem čekal, že kvalita přeci jen někde musí podlehnout kvantitě. A tak jsem se s jistou (menší) dávkou pesimismu do hraní Zaklínače 3 - již vylepšeného a s datadisky - pustil.
Obavy z otevřeného světa, který měl The Witcher 3: Wild Hunt předvést, byly během několika hodin po úvodní části hry rozplynuty. Detaily a jejich kvalita si drží vysoký standard po celou hru. Jak příběh a vizuální stránka, tak i dialogy, různorodé úkoly a ovšem i estetické cítění a architektura jednotlivých vesnic, měst nebo hradů je úžasná. Tolik unikátního obsahu se v jedné hře vidí málokdy, ale zde je toho ještě více než kolik by šlo čekat od CD Projektu. Zaklínač 3 působí jako videohra, u které se myslelo na vše a pokud náhodou ne, tak to opravil jeden z dvojice stejně tak kvalitních datadisků. O absolutním hodnocení mě přesvědčil jednoduchý test. Nechal jsem Geralta na místě a jen pozoroval, co se děje. I zde nebyl patrný nějaký naprogramovaný sled toho, co se má dít, ale vše – od pohybu světel, vegetace až po Geralta - působilo reálně a důmyslně. A právě tato detailnost je věnovaná celé hře, ne jen audiovizuálním specifikům. Mapa má stále co nabídnout, explorace má smysl a ručně zpracovaný svět jen tak neomrzí. Obrovský počet drobných ale i větších vedlejších úkolů potěší každého hledače dalšího obsahu. Ovšem i pokud se hráč soustředí primárně jen na hlavní příběh, nabízí The Witcher 3: Wild Hunt obrovskou variabilitu a trochu připomíná Ultimu VII (a to i zápletkou) z roku 1992, což je jen kompliment. Obtížnost je nastavena poměrně vysoko podobně jako v minulých dílech, a znovu to je jen ku prospěchu. Souboje jsou zábavné, ač plné kotoulů, a různorodých monster je stále dostatek.
Melancholické zakončení, to oficiálně označené jako špatné, bylo jedno z těch nejlepších, na jaké jsem ve hrách zatím narazil. V podobném duchu se ovšem odehrává většina hry. Toto ladění mi po celou dobu sedělo a zvláště momenty, kdy byl do popředí postaven slovanský folklor patří k tomu nejlepšímu.
Dobrodružství, které své přednosti a limity média plně chápe, a přináší jeden z nejlepších zážitků, které mohou dnes videohry nabídnout.
Nicméně během následujícího roku, krátce před vydáním Blood and Wine, bylo minimálně z nadšených názorů drtivě většiny hráčů patrné, že toto nebude jen tak nějaký „open world“. Ale dost možná ten nejpovedenější v rámci žánru i mimo něj. Začátek jara 2015 přinesl dva tituly, Zaklínače 3 a GTA V (PC), do jisté míry podobné a více než jen kvalitní hry. Ano, L.A. Noire, Sleeping Dogs nebo Skyrim už zde pár let byly, ale až zmíněné tituly přinesly jak obří svět, tak i maniakální detailnost. I tak jsem ovšem čekal, že kvalita přeci jen někde musí podlehnout kvantitě. A tak jsem se s jistou (menší) dávkou pesimismu do hraní Zaklínače 3 - již vylepšeného a s datadisky - pustil.
Obavy z otevřeného světa, který měl The Witcher 3: Wild Hunt předvést, byly během několika hodin po úvodní části hry rozplynuty. Detaily a jejich kvalita si drží vysoký standard po celou hru. Jak příběh a vizuální stránka, tak i dialogy, různorodé úkoly a ovšem i estetické cítění a architektura jednotlivých vesnic, měst nebo hradů je úžasná. Tolik unikátního obsahu se v jedné hře vidí málokdy, ale zde je toho ještě více než kolik by šlo čekat od CD Projektu. Zaklínač 3 působí jako videohra, u které se myslelo na vše a pokud náhodou ne, tak to opravil jeden z dvojice stejně tak kvalitních datadisků. O absolutním hodnocení mě přesvědčil jednoduchý test. Nechal jsem Geralta na místě a jen pozoroval, co se děje. I zde nebyl patrný nějaký naprogramovaný sled toho, co se má dít, ale vše – od pohybu světel, vegetace až po Geralta - působilo reálně a důmyslně. A právě tato detailnost je věnovaná celé hře, ne jen audiovizuálním specifikům. Mapa má stále co nabídnout, explorace má smysl a ručně zpracovaný svět jen tak neomrzí. Obrovský počet drobných ale i větších vedlejších úkolů potěší každého hledače dalšího obsahu. Ovšem i pokud se hráč soustředí primárně jen na hlavní příběh, nabízí The Witcher 3: Wild Hunt obrovskou variabilitu a trochu připomíná Ultimu VII (a to i zápletkou) z roku 1992, což je jen kompliment. Obtížnost je nastavena poměrně vysoko podobně jako v minulých dílech, a znovu to je jen ku prospěchu. Souboje jsou zábavné, ač plné kotoulů, a různorodých monster je stále dostatek.
Melancholické zakončení, to oficiálně označené jako špatné, bylo jedno z těch nejlepších, na jaké jsem ve hrách zatím narazil. V podobném duchu se ovšem odehrává většina hry. Toto ladění mi po celou dobu sedělo a zvláště momenty, kdy byl do popředí postaven slovanský folklor patří k tomu nejlepšímu.
Dobrodružství, které své přednosti a limity média plně chápe, a přináší jeden z nejlepších zážitků, které mohou dnes videohry nabídnout.
Pro: hudba, dabing, vizuální stránka, optimalizace, obsah, příběh, rozsah
Proti: drobnosti