V roce 2017, těsně po tom, co jsem dohrála hru ABZU, jsem měla hroznou chuť na nějakou open world hru v podmořském prostředí. Ovšem nic takového, jako např. Depth, mě vůbec nelákalo (ze žraloků mám občas noční můry). Depth Hunter už vypadal lépe, ale přesto mě nelákalo si jej zahrát.
Potom přišla Subnautica a nabídla přesně to, po čem jsem toužila. Úžasný bohatý podmořský svět se spoustou rybiček, rostlin a predátorů v nádherné grafice a tajuplným příběhem.
Protože jsem si chtěla vychutnat příběh a prostředí na maximum, rozhodla jsem se, že hru nebudu hrát na survival mód a tak jsem se starala pouze o dostatek kyslíku, sbírání surovin a průzkum světa.
Začátek hry byl pro mě hodně rozpačitý. Nevěděla jsem pořádně, co mám dělat a kam plavat. Přiznám se, že jsem byla zprvu i líná číst tu spoustu textu, kterou mě hra zahrnovala, což se však později změnilo.
Měla jsem docela velký problém, pohybovat se po světě bez mapy. Jediný orientační bod byla Aurora – ztroskotaná vesmírná loď a záchranný modul. Později, když jsem si vyrobila kompas, byla už orientace o trochu lepší. V tomto směru jsem velice podcenila praktičnost bójek, díky kterým bych si snadněji vyznačila navštívená místa a nemusela kolikrát zdlouhavě hledat místo, kde jsem již byla. Naštěstí jsem se donutila si jich pár vyrobit ke konci hry – kde jsem se pohybovala již ve velkých hloubkách a najít opětovně např. malou jeskyni, by pro mě byl bez nich dost velký problém.
Velice jsem si oblíbila podmořské vozítko Seamoth a ochranný oblek Prawn, ve kterém jsem se opravdu cítila téměř nepřemožitelně. V obklopení predátorů jsem se škodolibou radostí rozdávala rány všem, kteří si troufli na mě zaútočit. Lehkomyslnost mě však přešla vzápětí, když jsem narazila na tvory, kteří svým rozměrem předčili vše ostatní. Tvory, z jejichž řevu, mi tuhla krev v žilách. Většinou jsem zkusila kolem nich proplavat metodou, když se na ně nedívám, tak si mě také nevšimnou. Většinou to ale nevyšlo.
Ponorku Cyclops jsem si postavila, ale nevyužila. V podstatě jsem neměla důvod k tomu ji využít, když jsem se všude dostala v Prawnu.
Hodně se těším na Subnautica: Below Zero. Teď, když už znám herní mechaniku a vím, co dělat, si pokračování Subnautiky užiji o to více.
PS: Natočila jsem krátké amatérské video – průvodce mojí základnou (obsahuje menší spoilery živočichů a rostlin) : odkaz
PS 2: Když jsem nedávno uviděla screenshot Mazarovy obrovské základny, tak se trochu stydím tu svoji ukazovat. Ale jsem holt skromná holka a vystačím si se svojí minizákladnou :D
Potom přišla Subnautica a nabídla přesně to, po čem jsem toužila. Úžasný bohatý podmořský svět se spoustou rybiček, rostlin a predátorů v nádherné grafice a tajuplným příběhem.
Protože jsem si chtěla vychutnat příběh a prostředí na maximum, rozhodla jsem se, že hru nebudu hrát na survival mód a tak jsem se starala pouze o dostatek kyslíku, sbírání surovin a průzkum světa.
Začátek hry byl pro mě hodně rozpačitý. Nevěděla jsem pořádně, co mám dělat a kam plavat. Přiznám se, že jsem byla zprvu i líná číst tu spoustu textu, kterou mě hra zahrnovala, což se však později změnilo.
Měla jsem docela velký problém, pohybovat se po světě bez mapy. Jediný orientační bod byla Aurora – ztroskotaná vesmírná loď a záchranný modul. Později, když jsem si vyrobila kompas, byla už orientace o trochu lepší. V tomto směru jsem velice podcenila praktičnost bójek, díky kterým bych si snadněji vyznačila navštívená místa a nemusela kolikrát zdlouhavě hledat místo, kde jsem již byla. Naštěstí jsem se donutila si jich pár vyrobit ke konci hry – kde jsem se pohybovala již ve velkých hloubkách a najít opětovně např. malou jeskyni, by pro mě byl bez nich dost velký problém.
Velice jsem si oblíbila podmořské vozítko Seamoth a ochranný oblek Prawn, ve kterém jsem se opravdu cítila téměř nepřemožitelně. V obklopení predátorů jsem se škodolibou radostí rozdávala rány všem, kteří si troufli na mě zaútočit. Lehkomyslnost mě však přešla vzápětí, když jsem narazila na tvory, kteří svým rozměrem předčili vše ostatní. Tvory, z jejichž řevu, mi tuhla krev v žilách. Většinou jsem zkusila kolem nich proplavat metodou, když se na ně nedívám, tak si mě také nevšimnou. Většinou to ale nevyšlo.
Ponorku Cyclops jsem si postavila, ale nevyužila. V podstatě jsem neměla důvod k tomu ji využít, když jsem se všude dostala v Prawnu.
Hodně se těším na Subnautica: Below Zero. Teď, když už znám herní mechaniku a vím, co dělat, si pokračování Subnautiky užiji o to více.
PS: Natočila jsem krátké amatérské video – průvodce mojí základnou (obsahuje menší spoilery živočichů a rostlin) : odkaz
PS 2: Když jsem nedávno uviděla screenshot Mazarovy obrovské základny, tak se trochu stydím tu svoji ukazovat. Ale jsem holt skromná holka a vystačím si se svojí minizákladnou :D
Hero of the Kingdom: The Lost Tales 2