Když jsem poprvé tuto hru dohrála, lehce mne zamrzelo, že má poměrně krátkou hrací dobu. Jelikož jsem ale nedosáhla "nejlepšího" možného konce, rozhodla jsem se, že se ke hře jednou vrátím. Byl to právě druhý průchod, který mi otevřel oči.

Svět Detroitu je propracovaným dílem, které trefně vsadilo na svůj grafický kabátek. I na standartní PS4 a FHD TV je hra pastvou pro oči - podobně jako je tomu u další exkulzivity Horizon: Zero Dawn (tato generace konzolí je pro mě érou pórů, nemůžu si pomoct :D). Všechny modely obličejů byly naskenovány dle skutečných předloh, což přidává nejen na realistickém zobrazení, ale hlavně na filmovosti celého zážitku.

Hratelnost je typická pro tento žánr - quick-time eventy, kam se podíváte. Co mě od předchozích titulů tohoto studia potěšilo je, že krapet ubrali na zběsilosti kombinací. Vše zvládnete s oběmi dlaněmi na svém místě. Žádné vypomáhání levé ruky na pravé straně a obráceně není potřeba (narozdíl od Heavy Rain či Beyond: Two Souls). Přesto se nemusíte bát, že by byl váš průchod bezchybný. Spoustu věcí přehlédnete, neobjevíte, nestihnete, nebo jednoduše zazmatkujete, když nečekaně vypukne boj.

Celkem v této hře hrajete za tři postavy - dvě unikátní Connora a Markuse a jednu tuctovku, Karu.
Connor je vyslán jako nejmodernější androidí detektiv, aby vystřelil množící se případy, ve kterých byli zapleteni právě androidi.
Markus se naproti tomu stará o starého bohatého muže, který si jej nechal speciálně upravit dle svých představ a požadavků, což ho činní atypickým modelem s mnoha privilegii.
Kara nám naopak ukáže druhou stranu budoucnosti, kdy každý má svého osobního asistenta. Její místo v rodině obnáší všechny každodenní domácí práce, starání se o malou holčičku a být svědkem i terčem domácího násilí, aniž by mohla něco namítnout.
Hráč má tedy komplexní náhled na celou problematiku, který doplňují i lidské vedlejší postavy, které umí také zazářil, když se jim dostane prostor (a to jak pozitivně, tak negativně). Úkolem této hry je nejen odvyprávět dramatický příběh, ale také dovést hráče k filozofickému zamyšlení nad otázkou "Co je to lidskost?". Nejednou si ji totiž při svých rozhodnutích budete pokládat, společně s otázkou "Co bych udalal(a), kdybych byl(a) na druhé straně barikády?".

Když už jsme u hratelnosti a rozhodováním, musím vypíchnout jeden netradiční moment, který mne silně zasáhl, jakožto dlouholetého hráče role-playingových her. Jde o situaci, kdy se dvě z vašich hratelných postav potkají. Namísto toho, aby hra převzala kontolu nad onou druhou postavou, za kterou právě nehrajete, zobrazí se vám výběr dialogu pro obě. Jste tak v plné kontrole buď nad konečným východiskem, kterého chcete docílit, či nad role-plaingem svých postav s nejistým vyvrcholením situace - a to je dle mého ještě zajímavější a více emocionálně vtahující. Rovnou se přiznám, že bylo pár momentů, kdy jsem brečela :)

Byť se to na první pohled nezdá, hra má obrovskou znovuhratelnost. Hra totiž umožňuje hráči nahlédnout do diagramu rozhodnutí a scénářů, kde se šedivá políčka postupně odkrývají dle hráčových aktuálních i historických rozhodnutí. Tím podporuje vaši zvědavost po dosposud neodhaleném obsahu. I po dvou velmi rozdílných projití mám stále víc jak půlku variací neotevřenou a s chutí si dám v budoucnu ještě "evil playthrough" a snad už konečně zjistím, co je to sakra RA9?!