Když jsem vybíral hru, ke které napíši svůj čtyřstý komentář, podíval jsem se na své předchozí jubilejní počiny a stanovil si tři následující kritéria. Musí se jednat o akční hru, mé hodnocení musí být vyšší, než osmdesát procent, což neuděluji kdejaké kravině a daný titul musím mít dohraný. Jakmile jsem narazil na Vietcong, už nebylo co řešit.

Ihned se mi vrátily vzpomínky na to peklo ve vietnamské džungli, které jsem v kůži seržanta Hawkinse zažil. Hlášky, které zněly od výcviku až do konce hry a navíc ve skvělém českém dabingu, neměly chybu. Exceloval v nich velitel výcviku, kulometčík Hornster, a především pak vietnamský stopař Nhut (po nechtěných zásazích), kterého jsem si z celého týmu oblíbil nejvíce.

Mise byly různorodé a často jsem se musel brodit bažinou, přelézat padlé kmeny a dávat pozor na pasti, jež byly dobře maskovány a nejednou mě zabily. Když jsem měl zachránit zajatého vojáka, jet džípem nebo se probít ruinami, bylo to super, ale udržení nějaké pozice po určitý čas (mise Rádiová přenoska), bylo pro mě utrpení. Poslední mise, která je také o bránění, je ale vynikající.

V tunelech jsem na rozdíl od spousty dalších hráčů nebloudil potmě, ale instinktivně jsem rozsvítil baterku pomocí klávesy L, která však možná úmyslně v manuálu nebyla uvedena. Potěšily mě i maličkosti, jako je deník, informace o zbraních nebo mapa, v níž jsem se po chvíli dokázal docela obstojně orientovat.

U multiplayeru jsem se bavil podobně, jako třeba v Medal of Honor: Allied Assault, ale měl jsem možnost ho vyzkoušet jen na chvíli. Hra samozřejmě není dokonalá a obsahuje pár nepříjemností, mezi nimiž vyčnívá zasekávání členů týmu o překážky i o sebe navzájem, avšak zas tak moc to celkový dojem z hraní nekazí. Nedávno jsem sehnal originálku i s datadiskem, tak se někdy v budoucnu nejspíše do Vietnamu vrátím, jestli hru tedy zprovozním.