Bezútěšná budovatelská strategie, ve které slabší povahy nepřežijí a ty silnější se sehnou až k zemi. Dokončit jednotlivé scénáře možná není výjimečně obtížné, zachovat si u toho tvář ovšem už zabrat dá.
Lid je trudomyslný a potřebuje povzbudit. Ale pozor na to, co slibujete. Ani se nenadějete a už volá po vašem svržení. Jistě, lze ho postavit do latě, ale může vás to stát svědomí. Frostpunk totiž dává bez okolků najevo, že tam, kde panuje slepá oddanost či neochvějná poslušnost, není místo ani pro špetku naděje.
Hře bývá vytýkáno, že je naskriptovaná, čímž má trpět znovuhratelnost, a že se jí nedaří prohloubit vztah mezi vámi a lidem. Obě dvě výtky považuji přinejmenším za liché. Naskriptované scénáře (sic!) nejsou přece ničím jiným než příběhem. Proč je zrovna Frostpunku vyčítáno, že je příběhovou hrou? Nebo snad platí, že příběhové hry nehrajeme opakovaně? Co se druhé výtky týče, je pravda, že hra se soustředí na kolektiv, je to lid, kdo trpí. A já se ptám, copak potřebujeme sugestivní obrazy strádajících sirotků, abychom seznali, že to jsou lidé jako my, a tak není jedno, jestli je nakrmíme sekanou, nebo pilinami, jestli jim poskytneme byť skromné příbytky, nebo je necháme umrznout? Je to jen hra, chtělo by se říct, a přece není.
Musím říct, že v 11 bit studios stvořili svět skýtající mimořádný potenciál a při představě, že bychom se tu jednou mohli pohybovat v rámci jiných žánrů, skáču do stropu.
Lid je trudomyslný a potřebuje povzbudit. Ale pozor na to, co slibujete. Ani se nenadějete a už volá po vašem svržení. Jistě, lze ho postavit do latě, ale může vás to stát svědomí. Frostpunk totiž dává bez okolků najevo, že tam, kde panuje slepá oddanost či neochvějná poslušnost, není místo ani pro špetku naděje.
Hře bývá vytýkáno, že je naskriptovaná, čímž má trpět znovuhratelnost, a že se jí nedaří prohloubit vztah mezi vámi a lidem. Obě dvě výtky považuji přinejmenším za liché. Naskriptované scénáře (sic!) nejsou přece ničím jiným než příběhem. Proč je zrovna Frostpunku vyčítáno, že je příběhovou hrou? Nebo snad platí, že příběhové hry nehrajeme opakovaně? Co se druhé výtky týče, je pravda, že hra se soustředí na kolektiv, je to lid, kdo trpí. A já se ptám, copak potřebujeme sugestivní obrazy strádajících sirotků, abychom seznali, že to jsou lidé jako my, a tak není jedno, jestli je nakrmíme sekanou, nebo pilinami, jestli jim poskytneme byť skromné příbytky, nebo je necháme umrznout? Je to jen hra, chtělo by se říct, a přece není.
Musím říct, že v 11 bit studios stvořili svět skýtající mimořádný potenciál a při představě, že bychom se tu jednou mohli pohybovat v rámci jiných žánrů, skáču do stropu.