Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš... Tentokrát sice Maxův cool vlající kabát potřísněný krví všech zúčastněných nezdobí sníh, nýbrž pořádná přeháňka, ale na výsledku to pranic nemění. I když přeci jen je hra díky prakticky neomezenému bullet-timu až přehnaně jednoduchá (že by vliv Rockstar Games?) a v ruku v ruce s přibližně stejnou délkou jako u jedničky se jedná o sice hodně intenzivní, ale na druhou stranu i rychle dohranou hru. Grafika společně s ragdoll fyzikou doznala markantních změn a i dnes, po 5 letech, vypadá druhý Max stále k světu. Přidejte si ještě Monu Sax, která tentokrát ukousla větší koláč z příběhu (mise za ní řadím k jedné z nejlepších ve hře), opět depresemi a hláškami protkaný příběh a ještě o chloupek sugestivnější ústřední hudební motiv (+ skvělý song při závěrečných titulcích) a vznikne patrně nejstylovější střílečka, která nebýt ucházejícího závěru snažícího se až příliš kopírovat jedničku, byla by střílečkou dokonalou.