Čtvrtá epizoda na mě zapůsobila zatím emotivně nejvíc. Částečně pokračuje v nečekané odbočce nastolené na konci třetí epizody. Max musí naplno čelit následkům svých hrátek s časem, kdy pomoc jednomu, může znamenat ublížit druhému. A rozhodně nejde o závidění hodnou situaci. Zoufalost, rodinná tragédie a citové vypětí mě zde dokázalo dobře ždímat.

Opět jsem byl postaven před rozhodnutí, u kterých jsem skutečně několik minut přemýšlel a zvažoval, co je správné, jak bych se asi rozhodnul já a jaké následky výběr nejspíš přinese. Hodně jsem proto ocenil, že mě hra nenutila vybírat odpověd v časové tísni, jak bývá často zvykem a mohl jsem o volbě v klidu popřemýšlet.

Každá epizoda obsahuje menší puzzle, který vyžaduje od hráče o trochu víc, než pouze vybírat témata k hovoru a i zde jsem se bavil a přišel mi celkem zajímavý. Jsem rád, že autoři nezdržují hráče časově náročnými nebo obtížnými hádankami nebo komplikovanými rébusy jako v klasických adventurách a udržují tak plynulé vyprávění bez záseků.

Co se mi na sérii opravdu hodně líbí, je možství a promyšlenost jednotlivých rozhodnutí a všude přítomná viditelnost důsledků mých činů, ať už přímo nebo nepřímo. Vývojáři se často předhánějí, kdo dokáže nabídnout větší následky hráčových rozhodnutí, ale velmi často jim sliby přerostou přes hlavu a výsledkem je jenom zklamání hráčů. Life is Strange ukazuje, že možná tohle je cesta. Ne každé rozhodnutí musí vést do úplně odlišné dějové větve a stačí jen umět prodat i ty menší rozhodnutí a svázat k sobě dostatečně oba volné konce pomyslné šňůry.

Druhá polovina epizody nabrala konečně větší obrátky a začíná jít řádně do tuhého. Proto jsem zvědavý na závěrečnou epizodu a přiznávám, že mě mají autoři v hrsti. Jen tak dál.