Mimimi exhumovali nepochopitelně opuštěný žánr v podobě v lecčems bližší hrám od jejich německých kolegů ze Spellbound než těm originálním od Pyro.
S prvně jmenovanými mají společný smysl pro rozmanitý level design, ambici vyprávět příběh a především postavy, pro které platí, že mají xicht, a ne jen funkci.
Elegantně se též vypořádali s jednou z notorických absurdit předešlých her, a sice (ne)schopností odklidit tělo. Nyní dokáže po sobě zamést stopy každý z pětičlenného komanda až na jednoho. Výjimkou je ostrostřelec Takuma, což je ale k jeho invaliditě pochopitelné.
Vzpomínám si, jak před 20 lety po mně zůstávaly zpustlé základny. V Shadow Tactics lze mise procházet, jako když říznete skalpelem, a zbytek mapy nechat nenavštívený. Dokonce mnoho situací, do kterých se dostanete, lze vyřešit nenásilně, t.j. proklouznout za zády nic netušících nepřátel a posunout se blíže svému cíli.
Mám radost jako kluk, kterým jsem byl tenkrát, že tyto hry jsou konečně zpátky, a už už se třesu na nové Desperados.
S prvně jmenovanými mají společný smysl pro rozmanitý level design, ambici vyprávět příběh a především postavy, pro které platí, že mají xicht, a ne jen funkci.
Elegantně se též vypořádali s jednou z notorických absurdit předešlých her, a sice (ne)schopností odklidit tělo. Nyní dokáže po sobě zamést stopy každý z pětičlenného komanda až na jednoho. Výjimkou je ostrostřelec Takuma, což je ale k jeho invaliditě pochopitelné.
Vzpomínám si, jak před 20 lety po mně zůstávaly zpustlé základny. V Shadow Tactics lze mise procházet, jako když říznete skalpelem, a zbytek mapy nechat nenavštívený. Dokonce mnoho situací, do kterých se dostanete, lze vyřešit nenásilně, t.j. proklouznout za zády nic netušících nepřátel a posunout se blíže svému cíli.
Mám radost jako kluk, kterým jsem byl tenkrát, že tyto hry jsou konečně zpátky, a už už se třesu na nové Desperados.
