Protože jsem všechny hry, ve kterých hraje hlavní či vedlejší roli čas, zahrála minulý podzim, tak jsem si nechala vyhledat seznam s hrami, kde se alespoň objevuje téma cestování časem a mezi jinými se v seznamu objevila hra Dishonored 2 a já si vzpomněla, že vlastně celá jedna mise je krásně zpracovaná díky cestování časem. A bylo co do výzvy. Ovšem protože to byla hra, kterou jsem již hrála, a to za Emily (high chaos), tak Corva (low chaos), tak jsem zvolila ještě jiný styl, jakým jde hra hrát, a to bez schopností. Ještě jsem k tomu přidala, že se budu snažit, aby mě nikdo neviděl a abych nikoho nezabila.

A tak jsem si po celou dobu v misích říkala "mít tak blink, tak už jsem tam" a hledala cesty, o kterých jsem za předešlá dvě hraní neměla ani potuchy. A největší radost mi udělala nově nalezená cesta v předposlední misi do paláce. V předchozích průchodech jsem totiž šla přes hlavní vchod a to byl opruz. A teď? Doplavala a došla jsem k trezoru od začátku mise během asi tří, čtyř minut a ani jsem nevěděla jak. Dishonored má totiž výborně navržené mise. Oceňuji několik možných způsobů, jak se někam dostat. Několikrát jsem si říkala, že kdo ví, jestli to vedlejší cestou vůbec půjde, když nemám schopnosti a ono to šlo. Bez problémů. Některé mise jsou skvělé, některé působí méně zajímavě, ale jako celek to funguje parádně.

Dvě hratelné postavy mě potěšily, protože ve světě Dishonored je radost používat schopnosti. Nová sada dalších schopností mě bavila a za Emily jsem si hru užila. Nijak mi nevadilo, že procházím těmi stejnými lokacemi, protože s jiným přístupem se to zase hrálo jinak. Musím říct, že bez schopností se to hrálo také dost dobře, a neschopnost rentgenového vidění přes stěny dodávala plížení jiný rozměr. Navíc mi to připomnělo staré časy, které jsem trávila u Thiefa.

Na hře musím pochválit také dabing, ozvučení a také grafiku, respektive její stylizace, která se mi dost líbila už od prvního dílu. Stráž občas byla až moc laxní, takže docházelo k veselým momentům, kdy jsem bez rozmyslu otevřela dveře, pohlédla na dvě vyjevené stráže a zase je zavřela se slovy "jejda, špatné dveře" a odešla. A nikdo po mně nepátral. Někdy fungovalo, že druhý ze stráže začal hysterovat, že mu zmizel jeho kolega, ale někdy jim to bylo úplně jedno, že se kolega rozplynul poté, co šel prozkoumat rozbité střepy.

Na konci hry, po zdolání bosse, jsem zjistila, že jsem opravdu hru dohrála bez zabití a hlavní bez spatření, což mě dost potěšilo, jelikož mě to stálo v některých misích dost nervů a hlavně časté mačkání quick save a quick load :) Zpočátku bylo pro mě Dishonored 2 jako taková záplata za nějakou hru s časem, ale nakonec z toho byl kvalitní herní zážitek v tomhle roce.