Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentář

Přejít na komentáře

A Plague Tale: Innocence

  • PC 90
Pokud bych to chtěl zkrátit, tak jednoduše řeknu, že Plague Tale je takové historické The Last of Us. Vážně. Pokud se vám tahle hra líbila, tak s výletem do Francie 14. století budete nejspíše nadmíru spokojeni. Ovšem trochu to rozeberu a hned zpočátku se omlouvám, že dílo od vývojářů z Naughty Dog budu používat opakovaně jako srovnání. Podobnější hra mě totiž nenapadá.

A v čem že si jsou podobné? No... ve všem. Téměř. Samotná struktura hratelnosti je nejspíše nejvýraznějším prvkem. Plague Tale totiž není pouhou stealth záležitostí, ale k mému překvapení jde také hrát dosti akčním stylem. Jistě, pravděpodobnost, že dospělého chlapa na místě zabije rána kamínkem z praku, je nízká, ovšem herně to funguje dobře a vůbec bych se nedivil, kdyby prak teď začal hromadně nahrazovat populární luk. Tyhle stealth/akční pasáže se pak nepravidelně střídají s průzkumem prostředí, sbíráním materiálů a rozmluvou s vašimi parťáky či malým bráškou. A pamatujete, jak Joel neustále tahal nějaké kontejnery? Amicia má bedny na kolečkách podobně v oblibě. Hádankám ale nelze upřít jistý nápad a proměnlivost, tudíž rozhodně nenudí. A stejně je na tom i akce, která díky získaným alchymistickým schopnostem a dějovým zvratům prochází neustálou proměnou. Stereotyp tak není to, čeho byste se zde měli obávat.

Příběh pak sleduje velkou ségru ochraňující malého bratra, který je svým způsobem výjimečný a pro inkvizici má obrovskou hodnotu. A tak jsou tihle dva na cestě za lepšími zítřky, potkávají různé lidi a upevňují svůj vztah. Vidíte tu podobnost? Nečekejte od Huga další Ellie nebo dokonce Clementine z Walking Dead. Je to pětileté dítě a taky se tak chová. Kvákání žabiček, poletující motýli nebo krmení prasátka. Zdroje radosti uprostřed zoufalství. I jakožto bezdětný člověk s klidným srdcem přiznávám, že jsem měl místy slzy v očích a to čistě z Hugovy reakce na danou situaci. Zdejší svět zahlcený krysami a hrůzami inkvizice dokáže být totiž krutý nad očekávání. Dvojici pak v průběhu hry dělají společnost i další postavy, které sice přímo nepřilnou k srdci, ale rozhodně jsou kvalitně napsané a starají se jak o dramatické, tak i o odlehčující momenty.

Nemůžu ale hře odpustit pár drobností. Tou první je linearita. Nechápejte mě špatně, miluju lineární příběhovky a Plague Tale rozhodně není jen přímý tunel. Jednotlivé lokace bývají mnohdy otevřené tak akorát, aby šlo promyslet taktiku a často zvolit několik různých způsobů jak se dostat do cíle. Problém ale nastává v případě, kdy vyberete příběhovou cestu a nemáte možnost se vrátit. Hra nabízí spoustu detailů a situací, které se spustí jen v případě, že projdete kolem určitého bodu, tudíž pak zamrzí, že jste něco minuli jen kvůli nezvratitelné cutscéně nebo zavřeným dveřím. Stejně tak se lehce míjí collectibles, což zas úplně nezamrzí, ovšem koukat na Huga, jak dává květiny do vlasů své sestřičce s pár hezkými slovy k tomu, je rozhodně příjemným zpestřením.

To vše je ale spíše nepodstatnou vadou na kráse a samotnou hratelnost a požitek to nijak zvlášť neovlivňuje. Co ale sráží hru trochu dolů, je samotné zakončení spojené s krysami. Krysy samy o sobě fungují dost dobře a jsou využity často kreativním způsobem, což umocňuje i závěrečná schopnost, o niž se nebudu rozepisovat kvůli spoilerům. Faktem ale je, že konec překvapí a to jak v dobrém, tak špatném. Špatná je náhlá změna, kdy se začnou vyskytovat boss fighty, hra nabere na akci a celkově mi závěr přišel trochu přehnaný vzhledem ke komornímu pojetí zbytku. Netvrdím ale nutně, že je to nudné nebo přímo špatné, to ne. Jen se to příliš nehodí.

S audiovizuálem pak hra rozhodně nezaostává. Grafika je opravdu špica, tvůrci si vyhráli hlavně se světly, které hrají i značnou roli v samotné hratelnosti, ale celkem dobře se jim daří udržovat pochmurnou atmosféru podpořenou podzimem a následujícím přechodem do zimy. Malinkou výtku možná budou mít třeba rozmlsaní hráči staršího Hellblade, protože úroveň detailů a mimiky postav zde na takové výši bohužel není. Jestli ale rádi típáte screenshoty, s Plague Tale budete mít žně. Olivier Deriviere se pak postaral i o krásný hudební doprovod. Že je to skladatel vysokých kvalit dokázal již několikrát, ale tohle se mu nadmíru povedlo. Krásně se to poslouchá i mimo hru, tudíž vřele doporučuji. V tomhle ohledu tak nejvíce pokulhává anglický dabing a nebál bych se ho označit za vyloženě špatný. Naštěstí šetrné řešení přichází v podobě dabingu francouzského. Ten je naopak výborný a dost možná i původní.

Jsem si docela jistý, že Plague Tale i přes své pozitivní ohlasy tak trochu zapadne. Vydat lineární příběhovou akci v době open worldů a metroidvanií rozhodně nebyla sázka na jistotu, ale ujišťuji vás, že i přes nižší cenovku, menšího vydavatele a téměř neznámý vývojářský tým, jde o hru áčkových kvalit a může se s klidem rovnat singleplayerovým velikánům jako jsou exkluzivity od Sony.
+65 +66 −1