Za tu dobu, co jsem na DH, jsem udělil hodnocení 100 % čtyřikrát, přičemž vždy přidalo pár bodů nějaká nostalgie či dopad který na mě ona hra měla. V tomto případě je to poprvé, kdy dávám nejvyšší hodnocení s naprosto čistým svědomím a s pocitem naprosté objektivity.
Bylo nebylo, na horu Ebott přišlo děcko nejasného pohlaví, zakoplo a spadlo do země stvůr. Země, kde se používá k vaření ohnivá magie, kostlivci vám dávají talíře zmrzlých špaget, potkáváte sadistické kytky a sexy tančící roboty. Jo, a ještě vědkyně závislé na anime, což je z tohoto výčtu asi nejvíce normální. Ale co je nejzajímavější, ono to všechno perfektně funguje a nestává se z toho fraška.
Undertale je zkrátka hra řemeslně dokonalá. To neznamená, že musí sednout každému. Ne každý ocení Poslední večeří, ale objektivně to je řemeslně dokonalá práce. Stejně jako malíř používá své náčiní a barvy k vytvoření obrazu, využil i Toby všechny možné i nemožné prostředky k vytvoření uměleckého díla v podobě hry. Příběh, humor, hudba, filozofie a další složky jsou skvěle vyvážené. Jednu chvíli jsem se dovedl smát a v další jsem se znepokojeně mračil, a vše bylo plynulé – nikoliv vynucené. A pak tu jsou samozřejmě maličkosti, jeden příklad za všechny – Toriel = Tutorial. Ano, jedná se o něco tak dokonalého, že vypíchnout všechno dobré by trvalo věky.
Stačí ale dokonalost k nejvyššímu hodnocení? Nikoliv. Hry, které ode mě mají 100 %, mi dali něco navíc, proto jsem jim to také svým hodnocením vrátil. To „něco navíc“ je většinou silně subjektivní, zde ale nikoliv, protože důvody, proč jde Undertale za hranice běžné hry jsou očividné. Pokud pominu psiska co kradou starodávné artefakty, tak Undertale je čistokrevná meta hra. To znamená, že prosakuje v litrech skrz monitor přímo ke hráčům. Nemohu to zde příliš rozepisovat, ti, kteří hráli chápou, ti, kteří hrát budou snad pochopí, a ti kteří hráli a nechápu… no, je prostě jen strašně smutné.
Na závěr je třeba říct, že Undertale je, nebo byl, prostě fenomén. U všech bohů, má svůj vlastní neoficiální muzikál o čtyřech hodinách! Na základě toho, jestli je něco fenomén, nesmíme ale hodnotit, ať už negativně či pozitivně. Někomu, kdo hru hrál na základě největšího boomu může samozřejmě připadat nepochopitelné, proč se z toho fenomén stal. Ale to neznamená, že je hra přeceňována, pouze nesplnila očekávání, které jsme měli my, a tomu se musíme vyhnout.
Další problém je předpoklad, že hra začíná startem a končí The Endem. Někdy to tak nefunguje. Pro pochopení geniality určitých her je třeba dohrát hru vícekrát nebo se alespoň pokusit jí lépe pochopit jiným způsobem. Nechuť je opět pouze chyba nás, hráčů. Toby nás i v neutrálním konci jasně upozornil na to, že jeho dílo nabízí mnohem víc. Jen nesmíme být líní to hledat.
Bylo nebylo, na horu Ebott přišlo děcko nejasného pohlaví, zakoplo a spadlo do země stvůr. Země, kde se používá k vaření ohnivá magie, kostlivci vám dávají talíře zmrzlých špaget, potkáváte sadistické kytky a sexy tančící roboty. Jo, a ještě vědkyně závislé na anime, což je z tohoto výčtu asi nejvíce normální. Ale co je nejzajímavější, ono to všechno perfektně funguje a nestává se z toho fraška.
Undertale je zkrátka hra řemeslně dokonalá. To neznamená, že musí sednout každému. Ne každý ocení Poslední večeří, ale objektivně to je řemeslně dokonalá práce. Stejně jako malíř používá své náčiní a barvy k vytvoření obrazu, využil i Toby všechny možné i nemožné prostředky k vytvoření uměleckého díla v podobě hry. Příběh, humor, hudba, filozofie a další složky jsou skvěle vyvážené. Jednu chvíli jsem se dovedl smát a v další jsem se znepokojeně mračil, a vše bylo plynulé – nikoliv vynucené. A pak tu jsou samozřejmě maličkosti, jeden příklad za všechny – Toriel = Tutorial. Ano, jedná se o něco tak dokonalého, že vypíchnout všechno dobré by trvalo věky.
Stačí ale dokonalost k nejvyššímu hodnocení? Nikoliv. Hry, které ode mě mají 100 %, mi dali něco navíc, proto jsem jim to také svým hodnocením vrátil. To „něco navíc“ je většinou silně subjektivní, zde ale nikoliv, protože důvody, proč jde Undertale za hranice běžné hry jsou očividné. Pokud pominu psiska co kradou starodávné artefakty, tak Undertale je čistokrevná meta hra. To znamená, že prosakuje v litrech skrz monitor přímo ke hráčům. Nemohu to zde příliš rozepisovat, ti, kteří hráli chápou, ti, kteří hrát budou snad pochopí, a ti kteří hráli a nechápu… no, je prostě jen strašně smutné.
Na závěr je třeba říct, že Undertale je, nebo byl, prostě fenomén. U všech bohů, má svůj vlastní neoficiální muzikál o čtyřech hodinách! Na základě toho, jestli je něco fenomén, nesmíme ale hodnotit, ať už negativně či pozitivně. Někomu, kdo hru hrál na základě největšího boomu může samozřejmě připadat nepochopitelné, proč se z toho fenomén stal. Ale to neznamená, že je hra přeceňována, pouze nesplnila očekávání, které jsme měli my, a tomu se musíme vyhnout.
Další problém je předpoklad, že hra začíná startem a končí The Endem. Někdy to tak nefunguje. Pro pochopení geniality určitých her je třeba dohrát hru vícekrát nebo se alespoň pokusit jí lépe pochopit jiným způsobem. Nechuť je opět pouze chyba nás, hráčů. Toby nás i v neutrálním konci jasně upozornil na to, že jeho dílo nabízí mnohem víc. Jen nesmíme být líní to hledat.
Resident Evil 4