Ta osmička je samozřejmě trochu alibistická. Nier: Automata je unikátní dílo, které jsem si při hraní střídavě užíval a nenáviděl, ale u něhož jsem strávil 46 hodin, dokud jsem neviděl všechny hlavní konce a nesplnil (téměř - 95%) všechny sidequesty. Nemůžu jít níže, protože jsem se většinu času bavil a byl to zážitek, jenž je v rámci média dost neotřelý a z hlavy ho jen tak nedostanu. A nejen proto,že ten geniální soundtrack budu ještě dlouho poslouchat.
Ale výše s hodnocením jít také nemohu, protože nedostatky tu jsou, a výrazné. Ten hlavní je jakási rozředěnost - Automata je zbytečně dlouhá a hráče nutí ji hrát v podstatě dvakrát, pokud chce vidět celý příběh. A ačkoliv je Route B (ono druhé hraní) hrané za jinou (a ve výsledku hlavní) postavu s vlastní novou schopností, a vidíme některé události z jiného úhlu, stále je to prostě z velké většiny opakování něčeho již zažitého. A ať se na mě Platiňáci nezlobí, ale jejich environmental design ani combat design zde není na takové úrovni, aby si to dokázali ospravedlnit. Zejména ten zdejší vybudovaný svět je technicko/umělecky opravdu ošklivý (ač výjimky se místy najdou) a atmosféru drží na výši zejména ten opravdu fantasticky melancholický soundtrack. Druhý aspekt oné rozředěnosti jsou sidequesty, kterých je kolem šedesáti, ale těch narativně/mechanicky zajímavých je méně než prstů na rukou. Jenže samozřejmě nikdy nevím, který zrovna bude skvělý, takže jsem je dělal všechny. Připravte se na hodně poslíčkování.
Po tolika negativech, proč ta osmička? Protože je Automata i přesto zábavná a přitom velmi nepředvítatelná. Plno zajímavých nápadů, i z hlediska takových povrchností jako je např. interface. Děj který mě nejdřív jen "vcelku bavil", ale později strhnul a nemohl jsem přestat hrát, dokud jsem neviděl finální rozřešení, které stálo za to.
Doporučuji všem fanouškům japonských podivností, fetchquestů a možnosti pokecat si s padesátimetrovým robotem co se jmenuje Engels o podstatě existence.